Milan Urza o vidláckém bigbítu (n)a českých festivalech
Jako muzikant každoročně sjezdím velký počet letních festivalů. A přitom žel čím dál víc zjišťuju, že jakožto posluchač bych dobrovolně navštívil maximálně jeden nebo dva z těch několika málo, co se snaží o svěží dramaturgii (Colours of Ostrava, Brutal Assault, Eurotrialog Mikulov nebo třeba Beseda u bigbítu).
Jaká je nejčetněji zastoupená muzika na českých festech? Vidlo-bigboš. Připadá mi, jako by se od brzkých odpoledních hodin až do noci na všech pódiích natřásala jedna jediná, nekonečná vidlokapela – a nejsem schopen rozeznat, jaký spočívá rozdíl mezi „otvíráky“ a večerními „hvězdami“. Když stojím opodál a nezaujatě naslouchám monotónnímu rytmu „české zábavovky“, jako bych doopravdy slyšel kydání hnoje: šup vidlema sem, kyd vidlema tam; nebo jako by někdo opodál nastartoval jeden obří traktor zetor a přes víkend nechal běžet motor.
Odkud se, ksakru, bere tahle masová obliba pivního bigboše? Prý jde hlavně o snadno zapamatovatelné popěvky a texty takzvaně „ze života“ (jak já nesnáším texty „ze života“!). Z toho mi ale vycházejí dvě věci: ti, kdo tohle poslouchají, jednak mají tak krátkou paměť, že se do ní nevejde nic víc než čtyři akordy, a jednak jejich život je tedy jen a pouze o chlastu, píchání, nevěře nebo kalbách s kámoši a následných kocovinách.
Když jsem si tohle uvědomil, přišlo mi najednou všech těch vyznavačů pivního bigboše hrozně líto. „Zábava“ je vlastně škleb marnosti. České festivaly byly najednou v mých očích plné armád smutných lidí. Šup vidlema sem, kyd vidlema tam...
