Milan Urza o hudbě, která je jako hamburger

Milan Urza je textařem, skladatelem a kytaristou českého nadžánrového zázraku První hoře. S kapelou vydal několik úspěšných alb, „Lamento“ získalo žánrového Anděla i bronz v kategorii Album roku cen Břitva. Letos jim vyšel „Club Silencio“. Věnuje se i kapele Sinuhet a projektu Kaspar Melichar.

„Zakázal jsem si, aby jakékoliv ambice, zklamání z neúspěchu a nepochopení ovlivňovaly mou tvůrčí práci,“ prohlásil prog-rockový muzikant Neal Morse. Myšlenka jednoduchá a jasná jako facka, a přitom je tak těžké se jí doopravdy řídit. Myslím, že podobné věci řeší kdekterá kapela nebo muzikant, který dělá hudbu upřímně a po svém a má už něco takzvaně za sebou.

I v Prvním hoři jsme si léta říkali: naše muzika se musí líbit hlavně nám a budeme hrát dál, i kdyby na celém světě byl jen jediný člověk, kterého oslovíme. Jenomže jak si takovou nezávislost udržet po třinácti letech existence, čtyřech deskách a dokonce nějakých těch cenách? Když už jste v hledáčku fanoušků, když už o vás mudrují kritici, když si můžete vygooglit třeba i to, co jste ani sami o sobě netušili? Vydáte novou desku a jedni vás chválí, jiní zatracují, jedni kritizují zvuk, jiní si ho užívají, pro jedny jste moc tvrdí, pro jiné jste zase beznadějně vyměkli, a hlavně vaši současnou tvorbu všichni do úmoru porovnávají s „nepřekonatelnými“ vrcholy minulosti.

Do podobného mlýnského kola se dostanou asi skoro všichni muzikanti, kteří už něco prožili. A drtivá většina z nich to neustojí. Je jenom několik málo čestných výjimek: pro mě to jsou namátkou Porcupine Tree, Opeth, Devin Townsend – ti prostě dál drží svou linii a dokážou být stále dobří i po mnoha letech. V čem ale spočívá ten recept? Myslím, že především v odvaze. V odvaze držet se zuby nehty toho, co vyjadřuje úvodní citát Neala Morse. Jít si za svým, radovat se z kladných ohlasů a mrzet ze záporných, ale příliš se jimi neřídit. A hlavně a především, z nejvyšší výšky se vykašlat na všechny trendy, na to, co si žádá doba, na zvrhlý a zrůdný většinový vkus.

„Vždycky jsem si naivně myslel, že hudba by se neměla podbízet, že by měla především vycházet ze srdce.“

Asi ale patřím se svými názory někam do prehistorie; takové myšlenky většinu muzikantů věru netrápí. Byl jsem například nedávno v nahrávacím studiu svědkem toho, jak se má správně „dělat muzika“. Partička znuděných producentů se povalovala na gauči a zvukař jim pouštěl nové ukázky jedné známé rádiové kapely. „Ty vole, tady v tý pasáži je moc akordů!“ ozývalo se z „inženýrské“ kabiny. „To se musí přehrát, nechte tam jenom to géčko, céčko a déčko, ostatní pryč!“ „No to jste se asi zbláznili? Takovýhle sólo ti na Evropě nepustěj ani přes vrátnici!“ „Zatraceně, dyť je to strašně dlouhý, to má skoro tři minuty! Zkrátit minimálně o dvacet vteřin!“ „Ale až to trošku vobrousíme, tak to bude hitovka jako prase!“

A tak se dneska dělá muzika jako produkt, jako reklama, dokonce oboje v jednom. Tedy přesně podle opačného receptu: nejdůležitější jsou ambice, nepřipouští se neúspěch, a hlavně aby nedošlo k nějakému nepochopení! „Trendy“ písnička je jako lákavý hamburger – nasytí, potěší smysly, zaplácne žaludek. A co na tom, že mi za chvilku vytráví, sežeru další!

V žádném případě nechci nikoho a nic soudit. Nevím, co je špatně a co správně. Jen se spolu s Nielem Morsem cítím trochu osaměle v tom divokém světě. Vždycky jsem si naivně myslel, že hudba by se neměla podbízet, že by měla především vycházet ze srdce. Že hudba by měla nebo aspoň mohla odrážet život v jeho nekonečné šíři a stejně tak by měla být neuchopitelná. Že ji nejde vypočítat. „Hudba je život a život je hudba, šílená a temná... Hudba je život a život je hudba, kouzelná a krásná!“