Michal Jaroš: Temný věci (ani Heiden) nejsou z pekla

S Michalem „Kverdem“ Jarošem jsme mluvili 22. října 2011 v brněnském Šermířském klubu.

Druhdy čistě blackmetaloví Heiden se vydali cestou osobní zpovědi a přišli se zatím nejsuverénnějším albem vycházejícím z ryze osobních zkušeností a s blackem operujícím už jen druhotně. Se zpěvákem Kverdem, který je rovněž autorem textů, jsme se sešli v Šermířském klubu na Starém Brně, abychom si popovídali nejen o „Dolores“ samotné, ale také o věcech, které podnítily její vznik.

S „Dolores“ jste se zase vydali trochu jinam než dřív, nemohlo by vás to přiblížit novýmu publiku, třeba trochu rockovějšímu, co tolik neholduje metalovýmu extrému?
To je diskutabilní. Změny sice nastaly, hlavně v estetice riffů – předtím jsme se pohybovali v metalových konvencích a z rocku spoustu věcí přebírali, ale nebyl to základ. Kdežto na „Dolores“ už rocková muzika základem je. Na něj pak nabalujem další vrstvy. Ale jestli to stačí, aby rockovej posluchač přijal, co chceme říct, a byl schopnej skousnout určitou míru extrému, která tam pořád je, to nevím.

Viděli byste na koncertech radši nové lidi, nebo ty starší, co vyrostli s váma?
Samozřejmě budem mít radost z každýho, kdo přijde za zážitkem, kdo je schopný naladit se na vlnu toho setkání. Není limitem, jestli je s náma pět let nebo až od novýho alba. Máme ale nějaký ohlasy od lidí, co nás dřív nemuseli, a teď najednou poslouchaj, což je svěží. Možnost novýho publika tu tak asi je.

Při prvním poslechu alba mě do uší praštil vokál, což je právě věc často nejvíc určující podobu jakékoli nahrávky. Hodně to jde vidět u lidí, co neposlouchaj metal – vokál je pro ně zkrátka jen řvaní, který hudbu znepřístupňuje. A na „Dolores“ už metalovej vokál prakticky není…
„Dolores“ na první poslech působí jako stravitelnější, jemnější a změna hlasovýho projevu bude určitě nejdiskutovanější věc. Takhle to prostě nikdo nedělá, neslyšel jsem nic, co by se aspoň vzdáleně přibližovalo. Měli jsme dvě možnosti – buď budeme sledovat současnou linii a do rockový muziky používat hrubý vokály, tím pádem to pro nás bude na půli cesty, anebo přidáme něco novýho. Polovina lidí to vezme, polovina ne, bude to asi kontroverznější, ale už po prvotních nástřelech ve studiu jsme věděli, že tohle je cesta, kterou chceme, bez ohledu na přijetí.
Co se týče vokálu v metalu a v rocku, dvou oblastech, který si spolu nerozuměj, mohla by „Dolores“ být něco mezi tím.

„Zvukem jsme se chtěli přiblížit podobě desky, kterou jsme měli v uších při cestě do studia.“

Asi se nedá říct, že to podobně budete chtít i příště…
O příště se nedá říct vůbec nic. Jde o naprosto intuitivní záležitost. Já jsem nezpěvák, kytarista, takže pracujeme s vokálem jako se zvukem. Vokál je jedna z vrstev, stejně jako bicí, basa, samply, cokoli. Chceme zkrátka harmonický celek, aby výsledek zněl libozvučně. Jestli toho dosáhnem pomocí hrubýho vokálu, recitace nebo čehokoli jinýho, není důležitý. Takže nemůžu říct, že tento styl vyjadřování potrvá dál.

Nejen vokál, ale i bicí mi přijdou trochu upozaděný, několikrát jsem něčemu hned nerozuměl, i když ta poloha hlasu je vlastně čistá…
Nemáme rádi styl produkce, kdy je vokál hlavní část, kterou posloucháš. Pro nás jde zkrátka o jednu zvukovou stopu z celýho souhrnu. Lidi ze studia tlačili, abychom vokály vytáhli, dali nahlas, protože jsou samozřejmě zvyklí poslouchat i jiný věci, ale my dbali na dominantní kytaru. Šlo víc o zvukovou masu než o zpěv s kytarou a bicíma na pozadí.
Co se škopků týče, oproti „Obsidianu“, kde byl zvuk bicích docela dost produkovanej, jsme volili co nejvíc naturální přístup. A to je vlastně příznačný pro celý album. Je zabalený do naturálního zvuku – chtěli jsme se maximálním způsobem přiblížit tomu, jak zníme třeba na zkušebně. Přiblížit se podobě desky, kterou jsme měli v uších při cestě do studia.

Na jednu stranu hudební vývoj, na stranu druhou teda jakýsi záměrný krok zpátky se zvukem. Takže cesta něčeho vyčištěnýho, kde melodie jsou na prvním místě, nebyla ve hře? Třeba poslední skladba má až post-rockově melodickej nádech.
Nehodila se nám, „Dolores“ je zcela osobní. Post-rockový vlivy tam jsou, přišli nám jako nejlepší způsob, jak uchovat atmosferický dotek, který měl „Obsidian“, ale zároveň se kytarově posunout do rocku. Zvuk je ale udělanej docela škaredě, zní naturálně, a proto může deska pořád oslovovat lidi zvyklý na extrém. Čas ukáže.

„Mám prostě takový přesvědčení, že jsem se narodil pro hudbu. Zkrátka nejde o koníček, já tím prostě žiju.“

Texty jsou hodně osobní, otevřený, když je pročítám, vidím za nima konkrétní lidi v konkrétních situacích. Ty ale nepůsobí zrovna dvakrát vesele, naopak, všechny buď smutně nebo vyloženě depresivně. Když jsi je dopsal, zbavil ses tím nějaké tíhy a oddechl si, že jsi ze sebe shodil balvan, uzavřel něco, co se během dvou let nahromadilo?
Už víc let dáváme do muziky to špatný, co zažijeme. Napíšeš to a tím i vyplivneš. Pocit je pak vlastně povznášející. I přes chmurnost a dekadentnost jsou pocity, když hrajeme na koncertě nebo ve zkušebně, opravdu strašně povznášející.

Zaujal mě odstavec u každého textu, kterej ho rozvádí, přidává kontext. Jde čistě o tvoje zážitky, pocity a dojmy?
Všechny skladby jsou nějak spojeny s atmosférou skladeb, záleží na každé konkrétní, jestli víc se mnou nebo s ostatníma. Ty skladby vyjadřují, jak jsme se cítili v době psaní. Jsou to osobní zpovědi – chtěl jsem odbourat škrobenost, ne se vyjadřovat tím sofistikovaným, vznešeným způsobem. Deska měla být obyčejná, aby k lidem mluvila jejich jazykem. Chtěl jsem psát co nejvěrněji a nejkonkrétněji, až mě kolikrát zaráželo, že tak píšu. Ale pak jsem si to po sobě přečetl třetí, čtvrtý a pátý den a řekl si, jo udělám to tak, půjdu s kůží na trh. Nastalo pak docela děsivý zjištění, jak některý části promlouvají opravdu otevřeně.

Tak jsem nad tím přemýšlel, hlavně kvůli modlitbě v textu, kde popisuješ nemocnici. Byla to asi zoufalá situace…
No jistě. Ten čas pro nás byl strašně temnej. Nejtemnější doba za celou dobu fungování Heiden. Předtím proběhly nějaký personální problémy, pak se během vteřiny stal úraz a já najednou ležel v nemocnici. Najednou vůbec nevím, jestli budu moct pokračovat, hrát dál. Co když ne. Mám prostě takový přesvědčení, že jsem se narodil pro hudbu. Bez ohledu na kvalitu – nechci říct, že to, co děláme je veledílo a všichni z toho padnou do kolen, ale zkrátka nejde o koníček, já tím prostě žiju. A když během půl hodiny můžeš úplně o všechno přijít, uvědomíš si, že už třeba nebudeš nikdy hrát, tak to s tebou zamává obrovským způsobem. Pak si člověk připadá strašně malej a slabej, pokornej. A motlitba je věc, která to všechno deklaruje. Že se potřebuješ v určitých chvílích upnout na věci, který jsou výš. Protože prostě není kam. Nejde to jinam.

Na mě to tak působilo, že to tam zkrátka zapadá, že to není nějaká provokace…
Vyjadřuje to, jak jsme se všichni cítili. Bylo to opravdu nejtemnější období. Tyhle věci prostě nepochází z nějakýho pekla, nejsou to nějaký píčoviny o satanovi. Temný věci se ti stávají, jsou to ty, který s tebou opravdu zatřesou. Takže přemýšlet, jestli tím nechceme provokovat, to je blbost, k tomu bysme se nesnížili, není proč. Nechceme šokovat, je to přirozená reflexe, nic jinýho.

„Ubíjí mě chodit ulicemi a vidět všechny ty lidi, co jsou šťastní a veselí z novejch věcí, řešej, kam půjdou v pátek… já to tak necítím. Ta rozesmátost je fakt až otravná.“

Když porovnáme „Dolores“ a téma třeba takového „Tinne“, kterým je příroda, a podobně – jaký k tomu máš dnes vztah?
Samozřejmě k tomu pořád vztah mám, ale je to určitá část vývoje. Ve dvaceti máš jiný zkušenosti než v pětadvaceti, ve třiceti máš zase jiný. A dokud se ti některý věci nestanou, nemáš tendenci přehodnocovat. Něco s tebou musí zatřást, aby ses posunul.

Jak říká Hrušínský na desce, jsou věci, ve jménu kterých jste i zabíjeli, pořád tím, čím se zdály kdysi?
To, co tam říká Hrušínskej, to je děsivý, to je prostě totálně děsivý. Když jsme seděli na zkušebně a slyšeli to, tak… nastala opravdu blbá nálada. Bylo nám z toho blbě. Ale je to zoufale tak. Byl jsem mladej, dělal jsem nějaký věci a nebyla to žádná póza, bral jsem to upřímně, ale s časem si člověk uvědomí spoustu jinejch věcí. Co se týče toho monologu, seděli jsme, tupě zírali a věděli, že ho musíme použít.

Ze skladeb mluví nepochopení světa okolo. Souvisí to s negativníma věcma, co vás potkaly, nebo takovej pocit roste už delší dobu?
Hroutí se nám svět před očima, a my se tváříme hrozně šťastně, protože máme novej telefon, novej kabátek. Jsme hrozně veselí, protože tlak okolí nás nutí být veselí, smutní lidé nikoho nezajímají. A mě toto ubíjí, chodit ulicemi a vidět všechny ty lidi, co jsou šťastní a veselí z novejch věcí, řešej, kam půjdou v pátek… já to tak necítím. Ta rozesmátost je fakt až otravná.

Když to říkáš, napadá mě jeden známej, kterýho moc nevídám v kolektivu, i když je to inteligentní a vstřícnej člověk. Když jsem se na to ptal jiné známé, proč je takovej celkem neoblíbenej, tak mi ona slečna, která ho znala mnohem dýl než já, odpověděla, že není vtipný. Tak si říkám, že když nejsi vtipný a veselý, tak jsi… mrtvý.
Ano. Proto se naše poslední skladba jmenuje „Živý“. S otazníkem.

fotografie: Magua