Michal Jaroš o možných přístupech ke koncertování
Určitě jste si také všimli jednoho mezipohlavního rozdílu – rozdílu v nakupování. Muž coby lovec se s upoceným obličejem a rudou žílou na čele sápe po regálu s konkrétním zbožím v touze co nejrychleji vyškrtat seznam. Naproti tomu Žena, zcela evidentně sběrač, tu s poťouchlým, tu se zamyšleným výrazem vhazuje do košíku věci, o kterých nemáme (a snad ani ony ne) ani páru.
Opusťme ale holky a kluky a zkusme si tuhle „teorii“ pro zajímavost vztáhnout na věc, která je nám tematicky o dost bližší – koncertování. Paralely jsou překvapující.
Hudební průmysl jako takový je nyní v nelehké pozici, CD se prodávají čím dál méně, návštěvnost koncertů je nevyzpytatelná a všichni se erudovaně dohadují o tom, kde se degrese zastaví. Ovšem i v téhle době mohou chtivci koupit originální nosič či slyšet hudbu naživo. Jak to? Že by kultura přece jen nebyla především položkou v nákupním košíku? Je myslím rozpoznatelné, že se celá scéna stahuje do sebe – logicky, ve snaze minimalizovat náklady a udržet se tak při životě. Ten sebou ovšem nese nemalý nárok na motivaci lidí, kteří se hudbou aktivně zabývají.
„Nevadí ani strašák vlažného přijetí, protože máte prostě pocit, že jste tu pro něco jiného.“
Mějme kapely sběračské, pro které jsou živé hraní a ona četnost naprosto zásadní. Budete jistě souhlasit s tím, že podařený koncert a z něj plynoucí stimuly jako energie vyměněná s publikem, pocit úspěchu a uznání, ukojené ego nebo exhibicionismus dokáží s hladinkou endorfinu v krvi citelně pohnout. Zároveň se ale nabízí množství otázek. Nakolik životaschopný tenhle model (v závislosti na vývoji scény) vlastně může být? Neztrácejí se s rostoucím počtem vystoupení jejich obrysy? Co když se povede jen některé vystoupení? Co když sama hudba není (byť v rámci undergroundových mezí) dostatečně konzumní a tudíž se nesetká s očekávaným přijetím? Namísto uvolnění přijde frustrace, namísto úspěchu zneuznání a skepse schopná tnout do živého s odzbrojující samozřejmostí. Buď jste na „dobré vlně“ a užíváte si plnými doušky, anebo bude možná záležet jen na počtu zklamání, než se vám vaše vášeň dokonale zprotiví.
Druhým pohledem na věc je lov. Optika se mírně pootočí, ale prožitek nemusí být o nic menší. Motivací je sama hudba – základ všeho, sdílený s lidmi, kterým věříte, a se kterými vám stojí za to hrát. Cestu si vybíráte sami, není třeba sledovat vzorce, které vám nejsou vlastní a není ani potřeba se něčemu vyhýbat – plnit tak očekávání.
Najednou nevadí, že hrajete málo (lovíte), naopak – každý večer má jasnou chuť. Nevadí ani strašák vlažného přijetí, protože máte prostě pocit, že jste tu pro něco jiného. A co je lepší – víte zcela přesně, co to je. Nechat v hlavě krystalizovat odpověď na otázku „Proč?“ je zkrátka povznášející a více než trefné u něčeho tak silného jako hudba.
