MetalGate Czech Death Fest Vol. 6

Martin: V předchozích letech jsem si povzdechl nad stoupající hlasitostí produkce, která se stupňovala, jak se blížila vystoupení headlinerů, ale též tato vcelku nepodstatná záležitost byla odstraněna.

Jan: Možná by se našly ještě lepší fleky pro komorní MGCDF než červenokostelecký autokemp, avšak dalo by to spoustu práce a výsledek by beztak kouzlo „Broďáku“ postrádal. Ostatně kde jinde se můžete natáhnout na příjemně vyhřátém molu, smočit nohy v rybníce a zaposlouchat se do nejasných zpráv o konci světa? Vůbec bych se nezdráhal psát o metalové oáze. Už proto, že v případě MGCDF je celkem jedno, kdo tam vystupuje. Spolehlivým tahákem je už atmosféra jeho festivalového parku, kde skutečně můžete zažít setkání s bratry a sestrami, které jste dosud neznali.

Martin: Nejsilnějšími zážitky byly beze sporu sety Septicflesh, Oranssi Pazuzu, Root a Gutalax. Černého Petra si do Ostravy odvezl Robert z Malignant Tumour. Jak se tak poškleboval kolegovi Olivovi, zřejmě bigbossův čertík ho potrestal, ale na funkci to prý nebude mít vliv.

Jan: Vrchol mého soukromého žebříčku se od Martinova dost liší. Hlavně proto, že jsem kvůli pracovním povinnostem do Kostelce dorazil až v sobotu. Nadchlo mě hlavně vystoupení Perfecitizen. Přestože je stihla tatáž kletba jako jejich zámořské žánrové blížence z Cattle Decapitation na předloňském Brutal Assaultu. Zahráli si už kolem poledne.
Perfecitizen sice bývá zazlívána chybějící baskytara, osobně mi to však přijde jako vcelku nepodstatná optická vada. Nejenže byl zvuk přiměřeně hutný, a zároveň ostrý. To, co znám z desky, jsem v koncertním provedení slyšel ještě s přidanou hodnotou bezprostředního frontmanova chacharství. Kolik tuzemských techdeathových kapel se může něčím podobným pochlubit?

Martin: Čtvrtku vládli Fleshless a Malignant Tumour. Porce grindu a rock'n'rollu notně pohnula krevní pumpičkou prvním návštěvníkům. Jeden se octl v kotli ani nevěděl jak. Pravda, větší savý potenciál měl vír, který vznikl až při sobotním setu Gutalax. Byl to takový mazec, že pozřel i kolegu Hamerského. A zatímco nebesa křižovaly ruličky toaletních papírů, borci se na kolbišti častovali a hrozili záchodovýma štětkama. Na „Vietnamského Veterána“ málem doplatil „Postarší Jelen“ i „Podrážděný Šourek Kocourka Mourka“, ale ve finále to stejně bylo jenom o „hovně.“

Jan: Martine, až tak to moje extempore rozmazávat nemusíš. Podle mě je na běžném festivalu zpravidla jen pár věcí, které by zodpovědný pisálek neměl vyzkoušel, a mejdan v režii grindového protějšku ska orchestru za použití všeho, co lze nad ránem zrekvírovat na poloprázdné benzínce, mezi ně rozhodně nepatří. Je sice pravdou, že se nejen v pitu jednotlivé kusy podobaly jako vejce vejci a lišily se toliko úvodním odbourávacím sloganem, i tak ale z toho, že jsem pro jednou slevil ze svých nároků, nemám výčitky svědomí. Z kotle jsem se vyhrabal dokonale kulturně vyžitý.

Martin: V sobotu zazářili Primary Resistance, kteří kromě kadence názorů prokázali znalost hlavních postav americké klasiky „Pobřežní hlídka“, a dále technicky atraktivní Awrizis. Seznámení se s touto skvadrou považuju za milé překvapení festu. Kombinaci hutných riffů s lehkými melodiemi a chrchleným growlem jsem rozhodně ocenil a následně pak i jejich loňský debut s názvem „Final Hybridation“.
Dle ohlasů v kolegiu redakce jsem byl velmi zvědav na finské Oranssi Pazuzu a souhlasím. Je to pecka. Podmanivý black metal žijící v prašivé atmosféře podtrhlo opravdu vymazlené nazvučení. Dojem monstrozity celého počínání byl tak dokonán. Rozumím některým názorům, že šmrncnout black elektronikou znamená vylít s vaničkou i dítě, ale nesouhlasím. Oranssi Pazuzu jasně ukázali, jak se má pracovat s tempem, jak atmosféru zhutnit i uvolnit, kde přidat na důrazu a že je v tom všem zakopaný hloubavý pes. Kdyby následně na pódia nevstoupili Septicflesh, místo headlinera by patřilo Finům.
Jak jsem v loňském roce s hlavními kapelami ostrouhal, Septicflesh byli adekvátní satisfakcí. Lze polemizovat nad tím, zda Řekové disponují lepším úvodníkem než „The Vampire from Nazareth“ a já budu tvrdit, že nikoliv. V náramné atmosféře zazněli například „Comunion“, „Anubis“, „Lovecraft's Death“ a diváci byli oddáni jen a jen kapele. Za úplňku nad rybníkem Brodským získal hodinový set navrch glanc mystiky. Jedinou vadou na kráse byly nevyslyšené prosby o přídavek. Zdálo se, že se dokonce kapela divákům omlouvá za nemožnost cokoliv dalšího přidat. Novinka „Titan“ ze stejnojmenné nové desky zůstala spíše opuštěnou návnadou pro další koncertní šňůru Septicflesh, na kterou snad nebudeme dlouho čekat.

Stručná zpráva z ráje na zemi

MetalGate Czech Death Fest je pozoruhodný nejenom tím, že ze všech domácích festivalů rozhodně nejlépe vyvolává ducha starých Attacků, Brutalů, Nuclearů či Open Hellů, neboť cizokrajné hvězdy jsou zde pouze jako přízdoba k jinak převažující tuzemské směsce, ale především svým překrásným prostředím autokempu Brodský poblíž Červeného Kostelce.
Snad žádný jiný letní festival se nekoná na travnaté pláži u rybníka, na kterou a čili přímo do areálu občas zavítá osmičlenná labutí rodinka. Asi pouze velmi obtížně lze objevit festival, kde se nejenže nachází běžná hospoda, ale dokonce jen několik metrů od pódia a s výhledem na něj, přičemž další dobrá osvěžovna se vyskytuje sice již mimo areál, ale hned za rybníkem. Rovněž veškeré parkování a stanování je možné přímo v kempu, kde nechybějí ani chatky, ohniště a kamenné záchody, naopak nějaké toitoiky či podobně nechutné atrakce zde nejsou potřeba.
Šestý ročník festivalu, jenž působí mnohem sympatičtěji než všechny komerční monstrfesty v Plzni, Vizovicích či Jaroměři, byl vůbec poprvé prodloužen na celé tři dny. Což je rozhodně skvělý nápad, protože čím déle člověk v tomto ráji na zemi tráví, tím pro něj lépe.
Vůbec nejlepší kapelou veškerého hemžení byli finští Oranssi Pazuzu a jejich vskutku podmanivý psychedelický black metal, který byl nejen skvělým dramaturgickým tahem, ale rovněž zastínil obě hlavní kapely, tedy řecké Septicflesh a především britské Lock Up. Roli na tomto festu nejslavnější tuzemské formace překvapivě dobře zvládli Root, samozřejmě i se starým pánem o hůlce, kteří sice můžou působit tak trochu jako skanzen a revival sebe samých, měli však šťávu a potěšili zařazením melodicky zcela úchvatné balady „The Mystical Words of the Wise“.
Coby české vrcholy nutno považovat osvědčené Forgotten Silence a Six Degrees of Separation, ale také navrácený Contrastic, jehož elektrogrindová směska skutečně uchvacuje. Neztratila se ani další seskupení, sahající od zkušených Fleshless, Isacaarum nebo pořádajících Tortharry, křtících pařátovskou reedici svého dvacet let starého debutu, až po relativní nováčky Antigod, Perfecitizen, Awrizis či s výpadkem proudu se potýkající náladotvůrce Postcards from Arkham. Kontrast vůči nim vytvořili úchylně zábavní grindeři Gutalax, jejichž příznivci nezklamali a náležitě se vyzbrojili hajzlpapírem a štětkami, kterýžto arzenál vydatně létal vzduchem.
Pokud lze za specifický úkaz označit ostravské hvězdy Malignant Tumour, může za to nikoli jejich tradičně motörcrustový rokenrol, ale hlavně události následného dne. Přestože je čekala výprava do polské Wroclawi, oba hlavní kumpáni byli již kolem poledne ztřískaní jak zákon káže. Leč zatímco Bilos byl jako vždy při smyslech a v dobré náladě, mistr světa Šimek se uvedl do stavu nehybného přemýšlení a v tomto rozpoložení si, chudáček malej, přivodil krvavé bebíčko na hlavě. Řešením sice nepříjemného, nicméně spravedlivého údělu byly nemocniční stehy, načež se jeho pozdější pohyb po areálu odehrával v opravdu neskutečně debilní paruce.
Aby toho náhodou nebylo málo, díky televizi v hospodě se leckdo mohl zaměřit na právě začínající fotbalový mundial v Brazílii. Autor tohoto blábolení si v noci ze soboty na neděli dopřál celé zápasy Anglie – Itálie a Pobřeží slonoviny – Japonsko a odešel naplněn.

Výsledkový servis
hudba: 1. Oranssi Pazuzu (Finsko), 2. Contrastic (Česko), 3. Forgotten Silence (Česko)
úraz: Robert Šimek (Malignant Tumour) – 5 stehů
fotbal: Anglie – Itálie 1:2, Pobřeží slonoviny – Japonsko 2:1

Ladislav Oliva

Okultismus je doménou Root, kteří měli prostor v sobotní podvečer. Souhlasím s názorem, jak jsem jej zaregistroval mezi diváky, že Root na Deathfestu odehráli jeden ze svých nejlepších koncertů. Na všech akcích, kde jsem je do té doby mohl vidět, ve mně budili dojem, že se chtějí rychle vyjádřit a pryč odsud. Teď to bylo zcela naopak. Jako by chtěl Big Boss všem ukázat, že stále vládne svému černokněžnému řemeslu a po předvedených chvalozpěvech nelze nic než souhlasit. Se špacírkou v ruce spíše než černému kovu holdoval vzletným tónům a hlas na to opravdu má. V průběhu setu vyzval přítomné k účasti na poznávacím zájezdu autokarem k hrobu Ježíše Krista a za zvuků melodie „Nu, Pogodi!“ poslal vzkaz do Vatikánu.

Jan: Přestože můj pohled na Root je o něco přísnější než Martinův, jeho dojmy se v podstatě kryjí s těmi mými. Ačkoliv by se bez Bigbossova vkladu alba „The Book“ nebo „Kärgeras“ asi nevměstnala do zlatého fondu tuzemského metalu, stejně tak platí, že v rootovském blackmetalu je asi tolik blacku jako v pomazánkovém másle stlučeného mléka a že je až příliš snadné se strefit do Bigbossova totálního ega a jeho ušlechtilého pěveckého neumětelství.
Netroufám si odhadnout, nakolik úmyslně, ale toho večera Big Boss ze svých nectností učinil svou největší přednost a i díky jeho jemně sebeironickému rouhání měl koncert Root tu správnou šťávu. Přestože už je to pár let, co jsem naposled slyšel „Festival of Destruction“ nebo „The Mystical Words of the Wise“, stejně jako tenkrát jsem jim poslušně zobal z ruky. O mazácké instrumentaci a vynikajícím ozvučení se nemá smysl rozepisovat, obojí u Root pokládám za samozřejmost. Bravo!

Martin: Asi bych neměl zapomenout na Lock Up. Mám z nich krapet rozpačitý pocit a soudě dle prořídlých řad pařících jedinců pod pódiem asi nebudu sám. Tento druh britského grind/death metalu zjevně nebude takový šálek čaje, v jaký jsem doufal. Celá produkce byla uzavřená jako by v mračnu prachu. Oproti tomu set Tortharry věnovaný z části desce „Follow“ a reedici debutu z roku 1994 „When the Memories Are Free“ vyzněl náramně. Snad jsem konečně pochytil kontury aktuální desky, což se mi, přiznávám, v prosinci úplně nepodařilo. Ocenění východočeských rodáků z publika bylo o poznání větší, než se dostalo Lock Up.
Relaxovat bylo možné u polských Ogotay. Zkuste pozlobit někdy svou kočku a nalepit jí na hřbet lepicí pásku. Nepatří-li mezi ty bystřejší, bude se krčit a pomalu plížit. Obdobně vázaně a táhle na mne působila minimálně první polovina jejich setu. Zcela všestranně na mne zapůsobili Contrastic elektronicky švihlým death/grindem. Letos jim vyšlo EP „Jařmo“, které je k poslechu dostupné na jejich facebookovém profilu. Jistým lákadlem k poslechu tohoto projektu může být i osobnost Tomáše Fialy vládnoucím baskytarou.

Jan: Contrastic nemůžu než chválit. Ať už je řeč o správně švihlém frontmanovi, nebo citlivě vyvážené směsi masitých riffů, kostrbaté elektroniky, štiplavých grindových blast beatů, ostrého flamenca a rozevlátého funky, skvěle jsem se bavil. Na jejich místě bych Root pole tak rychle nevyklízel. Býval bych snesl dvojnásobek pořadatelem vymezené půlhodinky. Jen kvůli tomu ale pořadatel MGCDF nepomluvím, naopak je milerád podpořím v letošní Břitvě. Plným právem si to zaslouží.

fotografie: Tom Šrejber