MetalGate Czech Death Fest 2013

A jelikož mají Tortharry co mluvit do podoby Czech Death Festu, bylo rozhodnuto, že festival výše zmíněné uctí nejen pojmenováním pódia po Jeffu Hannemanovi. Do určité míry se tato volba promítla do podoby celého festu, ať už o tom uvažujeme z jakéhokoliv úhlu.

Na úvod přiznávám, že z posledních let mě letošní lineup lákal asi nejméně. Vyloženě jsem se těšil snad jen na Atari Terror, Samael, Panychidu a Locomotive. Tím určitě nechci snižovat jiná zvučná jména či živoucí legendy – jako z úvodního dne neopomenutelné Kryptor, kteří se po letech opět chopili žezla, vylezli na světlo světa a ke spokojenosti řady kmenových fandů do jejich kapes nasypali něco léty prověřeného thrashe.

„Pověstným elánem a pohybovým nadáním vokalistů dali silný impuls k pohybu.“

Během nebeského souboje šedých mraků a slunce dali Kryptor babu havlíčkobrodským Noostrak. Precizně technický death metal k poslechu zlákal řadu diváků. Přesto žádné větší jiskření mezi pódiem a kolbištěm vidět nebylo. Atmosféricky to byla nuda. Snad vyjma Freda se každý z pětice mladíků pekelně soustředil pouze na svůj aparát, až se mohlo zdát, že je ta muzika zcela bez nálady.

Z následné nudy vystoupila Insania. V patřičném aranžmá zazněly osvědčené hitovky („Večer, kdy Freud zpíval basem“, „Pověsíme celebrity“) a lidi se bavili. Kolega Láďa Oliva schytal pochvalu a po kvalitním výkonu, leč bez jakékoliv neobvyklosti, převzali od Insanie žezlo Atari Terror. A po pár hrábnutích do strun bylo jasné, kdo je hvězdou dne. Nebylo moc náročné objevit v jejich díle inspiraci System of a Down a minimálně pro mne to byl parádní zážitek. Pověstným elánem a pohybovým nadáním vokalistů dali Atari Terror silný impuls k pohybu. Objevil se první mosh, wall of death i davoplavec. Energie jen sršela, když duo „vokalistos prdelos“ udeřilo a zamyslelo se nad nesmrtelností chrousta.

Příchod švýcarského posla smrti ohlašovaly napjatá atmosféra, nehybný vzduch a ponurá očekávání. Samael se snesli na Brodského kemp jak hejno kobylek na Egypt. Ve chvíli jich bylo všude plno. Co se člověk vymanil ze zvukové koule pár desítek metrů za zvukaře, měl možnost vychutnat si prvotřídní instrumentální zážitek. V této vzdálenosti neměli Samael jediný kaz, vyjma automatického bubeníka, osvědčeného toť terče pochybností. Možná proto zněli tak dokonale anebo celý ten set byla pouhá iluze. Polemizovat se ale mnoho nedá nad celkovou vizáží, když se siluety vynořovaly se zlověstnými gesty odhalujícími pravou podstatu industriálního black metalu.

„Zcela nesourodou hudební část kamuflovali za samply a jindy charismatický vokál zůstal někde na cestě.“

Po Samael důstojně zvedli ručník v ringu už jen Secret of Darkness, kterým prostředí Death Festu svědčí víc a víc. Ctulu se svým pohanským black/death metalem v porovnání se SoD zanechali rozporuplné dojmy. Před rozbitými zrcadly Ctulu brouzdali chvíli rozvláčněji, košatě, jindy stroze až v křeči. Tím Secret of Darkness získali výhodnější pozici něco předvést. Oproti předloňskému setu zahráli zcela v pohodě, atmosféricky a už jen dočkat Panychidy.

Plzeňský spolek se k situaci vyjádřil hodinu po půlnoci a jak jsem se těšil, tak jsem byl zklamán. Zdali Panychidu potkala nějaká zlá událost nebo byla po flámu, těžko říct. Ksicht jejich tvorby vypadal jak surrealistické dílo plné nemístných anomálií. Zcela nesourodou hudební část Panychida kamuflovala za samply a jindy charismatický vokál zůstal někde na cestě. Snad i proto se toho víc napovídalo, než zahrálo. První živé setkání s těmito chlapíky jsem si představoval určitě jinak.

Druhý pohled Kuby Němce

Czech Death Fest má mezi tuzemskými festivaly unikátní pozici. Dokáže nabídnout pár kapel zvučných jmen, aniž by se to odrazilo na přátelské atmosféře akce. Obejde se bez najatých primitivů z ochranky; k pití zde dostanete místní pivečko za dvě pětky místo pančované festivalové euromočky za tři; nemusíte protrpět dvě hodiny pod pódiem, abyste své oblíbence viděli zblízka; a pokud vás muzika přestane bavit, prostě se rozplácnete na dřevěném molu a relaxujete jako na dovolené.
Vystupující kapely můžou být vlastně naprosto podružné, pokud se rozhodnete užívat si nastávající prázdninovou atmosféru a nehonit se za nimi. A pokud ne – stále se jedná o akci, jejíž program se nemá za co stydět, a ne o víkendové ležení vesnických buranů odchovaných Kabátem.
Třeba Captain Cleanoff, kteří sem přitáhli až z Austrálie. Ostrý grindcore, který před pár lety na Obscenu tolik nezaujal, tady dostal solidní grády. Rychlý, praštěný, pravověrný grindový rachot mě na konec dostal a to bez ohledu na to, že v té době jsem byl ještě střízlivý jako mimčo.
Insania je řazena mezi tuzemskou špičku a asi právem, ale posledních pár let ve mně hlodá podezření, že to zase tolik neznamená. A jejich set na CDF to jenom potvrdil. Jistě, Brňáci mají svoji unikátní kombinaci ostrých riffů, chytlavých melodií a recesistických textů, jenže vrchol tahle parta zažila na „Transmystic Anarchy“ a od té doby se sama recykluje. A holt „Vražda ve staré hvězdárně“ má mnohem větší koule než „Charisma krysy“, jak se ukázalo. A než mi tohle rouhání omlátíte o hlavu, odpovězte si sami na prostou otázku: poslouchali byste je, pokud by to byli kluci o dvacet let mladší a zpívali anglicky?
Dojem ze zoufalosti českých kapel dorazili Samael, jejichž vystoupení převyšovalo cokoliv jiného, co zde zaznělo, rozdílem dvou tříd. Profesionální, sugestivní, pekelný rachot; satanské mše někde v hlubinách dálného vesmíru. Pánové působí naprosto sebejistě a dokážou publikum uhranout, ať už hrají archaickou „Into the Pentagram“ nebo „Reign of Light“ s moderními elektronickými prvky. A přestože mě jejich poslední tvorba příliš nebere, v živém provedení stále nemají na svém poli konkurenci.
Příjemným překvapením byli pražští Minority Sound. Tuto kapelu jsem dlouho vnímal jako tuzemský klon tägtgrenových Pain; nicméně na CDF předvedli, jak se od svého vzoru dokázali oprostit, a zahráli zajímavý, živý a celkem chytlavý set. Pokud nebudu počítat Gorgoneu Primu, která hraje přece jenom něco trochu jiného, nenapadá mě česká kapela, která by se s nimi mohla rovnat. Navíc je poznat, že Minority Sound ze sebe ještě to nejlepší nevydali.
A teď se všichni userte, pravděpodobně nejlepší vystoupení sobotní části předvedli Debustrol. Před pár lety jejich archaický thrash budil poněkud úsměvné reakce, jenže v dnešní postmoderní éře, jejímž heslem je totální eklekticismus, jsou Debustrol vítaným osvěžením. Nebo spíše pořádným kopancem do zadku. Ano, ta hudba je stará přes čtvrt století. A poněkud legrační. A ze svých posluchačů dělá spíše nalité pitomce, než do výšin zahleděné intelektuály. Ale vadí to někomu? Na Czech Death Festu to tak nevypadalo.

Sobotní program měl již od začátku odlišný náboj. Na úvod udeřili Greedhale z Českého Těšína, vrátili festu deathovou tvář a elánem i provedením zavdali dobrý důvod k poslechu aktuálního díla „No One in Their Right Mind“. To s Brutally Deceased nesouměřitelně vyvstala i otázka: „Má Žlába svůj hrdelní klenot pojištěný?“ V pátek se tu a tam stalo, že kuňkání vokalistů musel dohnat zvukařův um – nyní to bylo naopak. Obdobně jako Ingrowing vystřihli Brutally Deceased parádní set. Druzí jmenovaní kombinovali spleti melodií, Ingrowing jasněji a ještě úderněji než obvykle, až se na kolbišti zvedl prach. Silné dopoledne podpořili i Spreading Dread. V mnoha šroubovicích, rytmických změnách a sólech přilákali podstatě víc diváků než řada kapel předchozího dne.

Po poslední zkušenosti byl pro mne překvapením i set Minority Sound. Zlepšení jsem vnímal ve všech směrech. Samply zněly za kytarovým partem, který působil svěže, a že se kluci posunuli nad věc, bylo zřejmé i secvičenou choreografií. Zábava a potenciál vtáhnout do jejich elektronického světa, vše bylo na svém místě. Skoro opak předchozích Eleament. Porci ortodoxie vzápětí předvedla německá sebranka Sabiendas. S kytaristkou v řadě zahráli úderný old school death srovnatelný s její fortelností, což bylo z této oblasti metalu zas na nějakou dobu vše.

„ Se slzou v oku vzpomněl na všechny nedávno zesnulé a po krátkém setu vystřihli Jeffovi ‚South of Heaven‘.“

Večeře se ujali Debustrol. Motorovou pilou naporcovali, co jim stálo v cestě, a co nenařezali, naštípali sekerou. Servírovalo se na pekelném tálu. Než pódium dobyli Destruction, uvítali přítomné „v prdeli“ Locomotive. Výrazně zaujalo též brazilské duo ItSelf. Oba borci předvedli notnou dávku umu a zvláště Estevan za bubny i fyzičku. Kromě dunivé a poměrně značně členité sody navíc growloval do Richardovy kytary sršící nepřeberným množstvím riffů. Právě častá změna rytmu a široký repertoár riffů se staly nejvíce přitažlivými. Svůj talent Richardo záhy předvedl spolu s Tortharry a Milošem Dodo Doležalem, když skládali hold značce „Hanneman premium quality“. Se slzou v oku Dan vzpomněl na všechny nedávno zesnulé a po krátkém setu, kdy se Tortharry více méně rozcvičili, vystřihli Jeffovi „South of Heaven“. Silnější zážitek si lze těžko představit, když celý fest jako jeden sdílel „den soudu nepředvídatelné budoucnosti“.

Destruction taky zahráli, ale že s mou krevní skupinou moc nekorespondují, těžko jej zde zvěčnit jinak než pouhou zmínkou, že jejich počínání vyslovilo sympatie o něco méně lidí než prve Tortharry. Je to bezesporu živoucí thrashová legenda, ale uječený vokál mi vždy všechno zkazí. Loučení pomalu začalo, když se nástrojů chopili slovenští Doomas. Ostřejší doom byl do jisté míry zpestřením, ale v nelehké konkurenci bych jim přisoudil pozici až za melancholií posthardcoristů FDK. Přijde mi, že se Doomas v úvodních členěných částech skladeb vysílí a sklouznou k omšelému opakování dvou, tří riffů bez patřičných háčků schopných zachytit pozornost.

Chmurná deka ležela na celém festu, každý den otočená z jiné strany. Páteční ne moc přitažlivý lineup a hudební výkony naštěstí zachránila sobota, kdy však celý fest v trudomyslných vzpomínkách na zesnulé vyvrcholil vzpomínkovou akcí Tortharry. Organizačně jako v předchozích letech dopadlo vše na jedničku. Ledasjaký škarohlíd určitě nečekal ani tak pěkné počasí, takže se i místní rybník dočkal využití. Merch se taktéž o něco rozšířil. Obohatil jej například komiks mapující vznik a vývoj festu i kapely Tortharry. Během roku jej bylo možné sledovat na webu a na místě byl k mání komplet v tištěné podobě.

fotografie: Tomáš Šrejber