Max Richter – Infra

Klesání k vrcholkům hudební empatie
2010
Fat Cat Records
40:37 (13 skladeb)
modern classical
www.maxrichtermusic.com

Přijdou chvíle, kdy prostě zjistíte, že hudba vlastně není o hledání smyslu, ale o tom co nejvíce smysly ji prožít. Že je to hloupost? Vždyť hudba má chuť, může být sladká nebo trpká, hudby se lze dotknout, pakliže jí umožníte, aby se nejprve ona dotkla vás. Hudbu můžete vidět, může být motivem, pointou anebo rovnou celým příběhem.

Tvorbu německého rodáka s britským pasem Maxe Richtera lze docela jednoznačně definovat žánrem, avšak její samotnou hodnotu definuje až subjektivní míra prožitku každého posluchače. Nejinak je tomu i u alba „Infra“.

Patřím mezi ty, kteří tvrdí, že k žánrům jako klasická hudba nebo jazz je (bez přímého vlivu) třeba dospět a dozrát, a kterak poslední rok stále intenzivněji zjišťuji, moderní klasika je víc než zajímavým prostředníkem k (sebe)poznávání. Nevím, do jaké míry je vám jméno Max Richter povědomé, ale pro mě bylo právě album „Infra“ tím seznamovacím. V podstatě už záhy jsem si všiml, že Max patří mezi ty skladatele, tvůrce, kteří neoživují pouze sílu melodie, ale jejichž melodie oživují cosi silného v nás, posluchačích.

Zvláštní obraznost a obrazotvornost postavená na veskrze minimalistických základech, cit pro čitelnou kompozici, emocionální otevřenost. Jako absolvent Royal Academy of Music se nechával ovlivnit tvorbou Briana Ena či Philipa Glasse a v devadesátých letech spolupracoval i s řadou interpretů z elektronické scény. A možná právě tohle komplexní vnímání různých hudebních protipólů udělalo z jeho debutového alba „Memoryhouse“ (2002) nejen kritiky velmi dobře hodnocenou a všeobecně uznávanou desku.

Modern Classical
Případně, chcete-li, „contemporary classic“ (soudobá klasika) konfrontuje klasické prostředky vážné hudby s využitím moderních prvků, moderní hudební techniky, elektronických nástrojů, ambientních ploch, experimentů. Počátky tohoto žánru jsou vztahovány až do poloviny sedmdesátých let 20. století a bývají spojovány s ústupem modernismu. Ne náhodou jsou současní skladatelé moderní klasiky úzce spojeni s filmem a filmovými soundtracky. Mezi mnohými jmenujme kupříkladu Philipa Glasse, Michaela Nymana a v neposlední řadě i Maxe Richtera.

„Infra“ nejenže příběhem je, ale také svůj příběh má. Materiál byl původně koncipován jako moderní balet ve spolupráci s choreografem Waynem McGregorem a výtvarníkem Julianem Opiem a uveden na prknech Royal Opera House v roce 2008. Až o dva roky později jej Richter převedl do podoby řadového instrumentálního alba a vzpomíná: „Začal jsem uvažovat o materiálu na téma cestování. Něco jako road movie nebo zápisky cestovatele. Nebo jako když je ve filmu scéna už sehraná a obraz přeskočí na ubíhající krajinu. Díky tomu jsem začal přemýšlet o Schubertově strašidelné „Winterreise“ a tak jsem použil některé jeho melodické prvky a nechal je znovuobjevit ve svém novém díle.“

Coby textura ke scénickému tanci s digitální projekcí na pozadí vznikla nebývale intenzivní kompozice, křehká cinematická výprava hluboko do nitra a z nitra lidské individuality. Výprava, ve které se jednoduše a zřetelně odráží obrazotvornost spojující veskrze klasické elementy, jakými jsou smyčcový kvartet a klavír, s jemnou ambientní elektronikou a glitchovými digitálními ruchy.

„Tohle je deska, vůči které nemusíte zaujímat jakoukoliv pózu.“

Byť je deska rozdělená na dva příběhy, skladby „Journey (1 až 5)“ a „Infra (1 až 8)“, panuje na ní svrchovaný soulad, temná až tesklivá harmonie, plynule gradující do emotivně nejsilnějšího okamžiku alba. Tím je pro mě jednoznačně „Infra 5“ – takhle jednoduchý, přímočaře fungující, nezapomenutelný a upřímně strhující motiv jsem snad naposledy slyšel v kraťoučké skladbě „Comedown“ ze soundtracku „Svidd Neger“ od experimentátorů Ulver.

Prostě jen tak zavřete oči, a když je otevřete, sedíte v poloprázdném autobuse, který jede odnikud nikam. Dýchnete na zamlžené sklo, abyste se podívali, jak svět kolem vás tiše a spořádaně ubíhá, coby černobílý kinofilm v promítačce, který před vámi nic neskrývá. Jen vy, ta cesta, smyčce a pak ticho.

„Infra“ není deskou, která dává posluchači šanci pochopit, avšak skrze svou kompoziční jednoznačnost a nenáročnost zprostředkovává každému šanci prožít si neobyčejnou cestu. Aniž by musel zvednout zadek z pohovky, aniž by přestal být sám k sobě cynickým, chladným. Tohle je deska, vůči které nemusíte zaujímat jakoukoliv pózu, která nevyžaduje hloubavé soustředění nebo snad vztah ke klasice jako takové. Hudba, která ve vás bude tančit ještě dlouho po tom, co dozní poslední tón.

fotografie: Lucy Johnston