Mastodon – The Hunter

Lovec, jemuž kořist nabíhá sama
2011
Reprise Records
52:24 (13 skladeb)
metal
www.mastodonrocks.com

Králové zvířat? Štiky v rybníce? Nejsilnější psi na vesnici? Je v podstatě jedno, jak to pojmenujeme, faktem zůstává, že Mastodon stojí už asi čtvrtým albem na vrcholu metalového potravního řetězce, odkud se mohou blahosklonně usmívat na houfy naklonovaných ratlíků štěkajících tak, jak žánrové vlny přicházejí a odcházejí.

Jejich nejnovější počin, který není jako první v jejich diskografii zaštítěn nějakým ústředním konceptem, nese název „The Hunter“, a přestože se zdá, že od předchozího zářezu jej nedělí zas až tak dlouhá doba, Mastodon jeho prostřednictvím opět udělali další významný krok. Dopředu, vzad či do strany?

Hudba Mastodon je (obecně, ale na nové desce to platí obzvláště) ideálním průsečíkem hned několika rovin. Umně balancují mezi metalovou klasikou a modernou, mezi přímočarou úderností a komplikovanou progresivností. Jsou chlapáčtí, ale ne primitivní, zábavní, ale ne podbíziví. Posluchači předhazují tolik dobrých nápadů, že si má stále co vychutnávat, ovšem zároveň si dávají pozor, aby ho krupobití motivů neumlátilo. Když jsem poprvé viděl artwork k „The Hunter“, který je protentokrát dílem řezbáře AJ Fosika (očividně značně inspirovaného mytologií severoamerických Indiánů a dle Flickru také posedlého pletením retro svetrů!), totemová příšera na obalu obdařená několika tlamami a páry rohů i uší mi ihned připomněla, co že jsou to Mastodon zač. Nechtějí vás vyděsit, nýbrž ohromit.

„The Hunter“ působí oproti minulému „Crack the Skye“ přímočařejším dojmem – a oproti všem dalším deskám Mastodon výrazně písničkověji. Tato přídavná jména ovšem nelze brát jako absolutorium, ačkoli pokud bude fanoušek progresivního sludge na „Leviathan“ označovat proces vedoucí k aktuálnímu albu za „vyměknutí“ a příznivce progmetalového „Crack the Skye“ za „zjednodušení“, zazlívat jim to také nelze.

Mastodon nerezignovali na sóla ani komplikovanější vyhrávky, jen je používají méně frekventovaně a s maximální efektivitou. Spíš bych řekl, že se jim povedlo najít způsob, jak naplno čerpat z vřídla hitového potenciálu, které u nich v menší míře probublává na povrch již od počátků. Úplně všechny skladby z alba disponují snáze zapamatovatelnými motivy a po pár protočeních desky vás během prvních sekund trkne, která skladba hraje.

Na druhou stranu jsou skladby instrumentálně i skladatelsky stále dostatečně bohaté, takže i když se chytnete na návnadu, kterou vám „Lovec“ předhodí, věřte, že se bude mrskat na udici ještě dlouho, než vám háček v tlamě začne vadit. Skutečně, při poslechu desky nemůžu identifikovat jedinou Achillovu patu, jediné slabé místo – celá je ohromně zábavná, beze stopy plytkosti, refrény jsou zpěvné/skandovací, riffy mají šťávu, nadupanější pasáže jsou „instant headbangin'“, atmosférické pasáže (ano, i takové Mastodon umí, viz „Stargasm“) jsou prosté kýče a fungují.

„V tornádovité ‚Spectrelight‘ opět odvedl výbornou práci hostující Scott Kelly, jehož účast už není ani žádným překvapením.“

Deska „The Hunter“ představuje takřka dokonalý synkretismus několika metalových tradic, který není zbytečně pozlacený, ale vystřílený dynamitem do kamene. Mount Rushmore číslo 2 – akorát tváře prezidentů střídá kvartet Hinds, Kelliher, Sanders a Dailor.

Fakt, že se v rámci celku blýsknou i drobnosti, už vyznívá samozřejmě. Potěší větší podíl Branna Dailora na tentokrát téměř výhradně melodických vokálech („Creature Lives“ zpívá v podstatě kompletně), stejně jako potěší fakt, že dle aktuálních videozáznamů začínají Mastodon konečně zvládat vokály i naživo. V tornádovité „Spectrelight“ opět odvedl výbornou práci hostující Scott Kelly, jehož účast už není ani žádným překvapením, jelikož se objevil na všech studiových albech Mastodon vyjma debutu.

Na výtečné úrovni je (znova, vzhledem k formátu kapely nepříliš překvapivě) zvuk a produkce. Z té, pravda, mohla před vydáním desky někomu naskakovat husí kůže, jelikož se jí zhostil Mike Elizondo, který do té doby spolupracoval především s populárními rappery jako 50 Cent, Snoop Dogg či Xzibit, popřípadě s Pink, Alanis Morrisette či Maroon 5, což je kariérní resumé, jež v případě, že hledáte producenta metalové desky, letí spíš do skartovačky. Jenže ani v tomto ohledu není nakonec co vytknout, Mastodon zkrátka natočili album, které je esencí zábavného a přitom vysoce kvalitního a trvanlivého metalu. Jestli si „The Hunter“ posluchač soukromě ohodnotí na 9 nebo 11,5 z 10, je už v podstatě jedno, jisté je, že patří k absolutní špičce letošního roku.