Master's Hammer – Vagus Vetus

Funebrální radosti a jiná vzývání metalové nicoty
2014
Jihosound Records
55:47 (14 skladeb)
blek metál
www.mastershammer.com

Vesmír může začínat u kamen. Ačkoliv se i na svém třetím albu po nečekaném návratu Master's Hammer obracejí do roztodivných směrů, je na jejich hudbě patrné napojení na současnost, byť opravdu zabydlená je někde jinde. Ozvuky starých světů se snoubí s lamentacemi nad tím současným, opojení je zde odzkoušeno generacemi i lety osobní praxe.

Je to vskutku pozoruhodná situace, kdy v podstatě neexistující kapela nahrává desky, sbírá ceny a budí všeobecný rozruch. Ale není třeba se obávat ničeho katastrofického, neboť jak pánové zdůrazňují na svých webových stránkách, pro nejbližších čtyřiaosmdesát let nepřipravují žádné koncertní vystoupení. Čekání na to, zda se v roce 2098 něco změní, si můžete ukrátit čtením našeho zamyšlení nad putováním tuláka v roce 2014.

Viktor: Tvorba Master's Hammer mi je sympatická z bezpočtu důvodů. Jeden z nich lze zobecnit na tvrzení, že si dělají věci naprosto po svém a bezděčně tím ukazují, jak svázaná jsou často očekávání posluchačů a fanoušků – a to nejen, co se tvorby samotné týče.
V případě „Vagus Vetus“ se tato očekávání projevovala nutkáním komentovat interval uplynuvší od minulé desky, kdy se mnohým zdálo, že ta nová přišla příliš brzy, a tedy musí být odvarem té předešlé.
Ještě typičtější je pak konstatování, že tvorba Master's Hammer stojí na textech, ty že jsou jakože fajn, zato hudba kulhá za nimi.
Nesouhlasím ani s jedním. „Vhodné“ intervaly mezi deskami jsou iluzí, stejně jako je bludná myšlenka, že hudbu lze separovat na noty a sdělení. Jak to vidíte vy?

Jakub: Celkem prostě. Hodnotit cokoliv od Master's Hammer optikou nějakých očekávaných standardů je nejlepší způsob, jak se připravit o zážitek. Je mi jasné, že minulá deska byla pro většinu zmatených ubožáků mimořádný zážitek. A asi i dokážu pochopit pochod v mysli dotyčného, který zvolá „Heuréka! Již vše bude znít jako ‚Konve‛!“ Jenže čekat, že František Štorm bude poslušně následovat příklad Johana Hegga a svou zdivočelou fantasii sváže do škatule fanouškovských očekávání, je očividná zhůvěřilá pitomost.

Laďa: Pokud někdo tvrdí cosi ohledně tvůrčích intervalů, měl by si uvědomit nejen to, že mezi novou a minulou deskou je téměř totožný časový odstup jako mezi minulou a předminulou, ale především větší odstup než mezi kultovními prvními dvěma alby.
Jenže zatímco návratový počin „Mantras“ spáchala v podstatě klasická sestava z dávných časů, na těch následných dominuje Franta Štorm, ve větší či menší míře doplňovaný dalšími kumpány, jimiž jsou protentokrát Necrocock a Silenthell. Což by mohlo přinášet zřetelnější hudební posun oproti realitě.
Pokud tedy posluchač očekává blekmetálový rachot, místy dozdobený žánrově méně tradičními momenty, dočká se právě jej. Totéž platí pro Štormův typický a tradičně zcela jedinečný skřehot, často prokládaný melodickými a někdy až sebevýsměšně působícími refrény, jak o tom svědčí zejména prozpěvování v komposici „Chrchel“.

„Master's Hammer se pravidelně daří skládat hudbu, nad kterou nesporně přemýšlí, ale zároveň rezignují na honbu za dokonalostí.“

Viktor: Návrat Silenthella je nesporně záminkou, proč vyznavači tradic zaplesají, samotný tento fakt ale na rozdíl od jiných nevidím jako důvod k usednutí na zadnici. Mnohem více radosti mi způsobuje, když vidím, jak dokáže nějaký hudebník nenuceně ukazovat oldschool jako něco životnějšího, než rychle se měnící trendy. Je v tom cosi velmi uklidňujícího, až romantického.
A mimochodem, kolik z vyznavačů Silenthellova comebacku si zároveň všimla, že z přebalu zmizelo tradiční logo kapely?

Jakub: Já ti ani nevím, jestli tomu říkat oldschool. Ten byl totiž na „Vagus Vetus“ znásilněn Necrocockovou zhoubovanou lesní hudbou. A popravdě řečeno bych i rád věděl, v jakém opojení se deska rodila. Celou jí totiž prokvétá psychedelická metastáza v pokročilém stádiu. Zní to poněkud prasácky, jako noční můra pacifistických hipíků, ale já chrochtám blahem.

Laďa: Pro mě coby přímého pamětníka dávných časů to stará škola je, ovšem pojatá sebeironickým způsobem, navazujícím na osobitou atmosféričnost starých songů, což kupodivu funguje i v dnešní době. Celkové zvukové ladění totiž nejenže vyhovuje právě oněm blekmetálovým konzervativcům, nebo alespoň většině z nich, ale naprosto zjevně oslovuje i mladší ročníky.
Přestože mnozí metálisti mohou prskat, možná by to příště chtělo více experimentů v duchu těch, které nabízely kdekým nenáviděné, leč z mého pohledu velmi pozoruhodné „Šlágry“, popřípadě závěrečná třetina „Mantras“, tedy ta, která vyšla pouze na kompaktu a nikoli na vinylu.
A pakliže někteří jedinci mají tendenci nové nahrávce vytýkat programované bicí, patrně i v tomto případě jde o skuhrání tradičních metálistů, často možná až přehnaně lpících na nástrojovém provedení. Já osobně však naštěstí nejsem žádný ortodoxní metálista, hudbu vnímám trochu jinak, takže pokud by se o tom všude nemlelo, nejspíš bych si onoho programování snad ani vůbec nevšiml.

Viktor: Přijde mi, že Master's Hammer se pravidelně daří skládat hudbu, nad kterou nesporně přemýšlí, ale zároveň rezignují na honbu za dokonalostí. V jejich očích je hák místo ruky lepší než řešení manikúry, banánovka zanesená prachem lepší než oprašovaná knihovna. Nic se tu neláme přes koleno, kapela se zdráhá soutěživosti a tím lépe – protože přirozeně – to všechno zní.
Nerad bych opomněl též to, že se Master's Hammer zřetelně pohybují ve světě jaksi osvědčeném, přesto ale schopným překvapovat. Žádné stavění se na hlavu – prostě jsou sví.
A propos, Necrocock – je krásné naslouchat tomu, jak před jeho synťákovým chvěním pokorně ustupuje i dřevorubecký Štorm. Krásné výjevy.

„Takové opiové doupě v zapadlé vísce, kde se Rimbaud nad sklenkou bratří s Roburem Dobyvatelem a od baru k tomu malajsky huláká Čapkův kapitán Van Toch.“

Laďa: Tradiční pozornost samozřejmě zasluhují jako vždy bravurní texty, plné zastaralých nebo netradičních výrazů. Některé jsou sice na hranici srozumitelnosti, případně vyžadují bližší znalost právě probíraného tématu, přesto, byť s podmínkou úporného soustředění se, vykazují obvyklou působivost. Již dříve zaujala singlovka „Pod vrstvou prachu“, kde „blekový se metálista neubrání dojetí, zří-li v jedné škatuli vraha se svou obětí“, značná pozornost ovšem patří i několika dalším perlám, z nichž ty vůbec nejblyštivější si lze rovněž ocitovat.
Inspirována jistým obrazem ohromuje „Panuška“, vznášející pozoruhodný dotaz na to, „jak by vypadaly katolické hřbitovy, kdyby Římané místo křižování věšeli?“, načež se posluchač dočká odpovědi, že „v mihotavém světle svíček stojí řádky šibeniček a na každé z nich visí ten, jenž je lidstvu zaslíben“. Skoro až z toho sálá magicky morbidní atmosféra legendárních Erbenových balad.

Viktor: Pokud jde o malíře Panušku, jednoho z nenápadných, v české krajině zakotvených malířů, můžeme skladbu vzdávající mu hold brát coby další pomyslný kámen ve Štormem budovaném panteonu. Ten obývá osobitá parta myslitelů a umělců, tu neznámých, tu aktuálně doceňovaných. Minule byl vztyčen kámen se jménem Camille Flammarion, nyní došlo na Jaroslava Panušku. A ne náhodou – jeho baladické vidění světa s občasnými záblesky okultna má k tomu Štormovu zřetelně blízko.

Laďa: Další perlu představuje „Špacírka“, v níž je vysloveno přání ve znění „chtěl bych mít laserové ukazovátko ukryté ve vycházkové holi a kam já tou špacírkou namířím, všechno se v atomy drolí“, s čímž zřetelně souvisí přání „toulat se krajinou člověkem zhyzděnou, vymazat betonové nadjezdy a zlikvidovat všechny svítící objekty, aby bylo vidět na hvězdy“. Především text této písně poskytuje skvělý návod k tomu, jak lze od pradávných pekelných témat postupně dospět k čemusi výrazně jinému.

Viktor: „Špacírka“ představuje též vcelku zřetelné pokývání směrem k Umbrtce, jíž Štorm opakovaně vyjádřil náklonnost, kterou nyní mezi řádky demonstruje i lyricky nikoliv nepodobnou písní.
A vůbec – všechna tahle jména přeneseně spadají do škatulky baudelairovského flanéra, ovšem s tím rozdílem, že ve svém bloudění mohou nacházet i potěchu, nikoliv jen smutek.

Jakub: Já si už na „Konvích“ všiml, že Štorm má podivný vnitřní svět, do kterého dává nám pozemšťanům nahlédnout prostřednictvím svých textů. Takové opiové doupě v zapadlé vísce, kde se Rimbaud nad sklenkou bratří s Roburem Dobyvatelem a od baru k tomu malajsky huláká Čapkův kapitán Van Toch.
Laser ve vycházkové holi je vlastně známkou dobrého vkusu obskurních podivínů, které Štorm oživuje ve svých textech (včetně jeho samotného, jak jej podezřívám), stejně jako záliba ve spiritismu nebo užívání omamných látek nápojů v míře, kterou by lékař 21. století rozhodně nedoporučil.

„Bleskurychlé sklouznutí od vyšších sfér k totální demenci je velmi silnou stránkou tohoto ansámblu.“

Laďa: „Zvířecí zvuky“ se vracejí do vlastního pravěku, do časů, kdy „musa pravá nad zkušebnou žila, slyšela, jak první demo se dělá. Uprostřed jednoho tvrdého kusu, který se protivil dobrému vkusu, její sluch hudební zakročit velí, zrovna když schlager ten natáčeli. Na konci písně, když nástroje ztichly, vloudil se komentář přesný a rychlý: Fanoušku, bez těch zvířecích zvuků by to nešlo?“
Tomuto dobovému sdělení odpovídá rovněž hudební ladění tohoto kusu, postavené na metálově přímočařejším a nářezovějším podloží.

Jakub: Vše ještě umocněno kontrastními polohami zvířecích zvuků, kterými disponují mistři Štorm a Kohout a které v tomto kusu dotahují atmosféru k totální absurditě. „Souboj“ čistého a vypitého vokálu není v blacku ničím novým, nicméně málokterá kapela jej dokáže použít tak, aby výsledkem nebyl bohapustý kýč. Master’s Hammer tím však dokáží posunout celou píseň do vyšších sfér, jestli se tak smím vyjádřit.

Laďa: Atmosféru událostí proběhlých „Na kanibalských jatkách“ nebo zhýralých popěvků „Receptura“ a „Beedi“ pak naprosto dokonale uzemňuje závěrečné „Nengemengelengem“, tedy totálně zneuctěná lidová píseň. Důkaz práchnivění, senility a vypitosti, jak o tom nádherně svědčí finální tvrzení „chlangast nángás všegechnyngy zangabingijenge!“, což kupodivu dokáže ocenit i takový nenapravitelný abstinent jako já či jiná podobně nechutná individua.

Jakub: Za jiná podobně nechutná individua plně oceňuji taktéž. Ostatně, bleskurychlé sklouznutí od vyšších sfér k totální demenci je velmi silnou stránkou tohoto ansámblu.

Laďa: Mnozí posluchači tvrdí, že předchozí „Konve“ byly o něco lepší, což může být otázka zvyku na minulé a dočasného nezvyku na aktuální album. Každopádně lze jedním dechem dodat, že také v čerstvém případě jde o něco, co vysoko převyšuje průměr kvalitativně notně kolísavého českého metálu.
Pokud vzpomenu na všechny staré nahrávky plus roku 1991 na vlastní oči viděný koncert, kde přímo v albovém pořadí zazněl úplně celý „Ritual“ a na nějž mám dodnes velmi živé vzpomínky, pak nejenom veškerá minulost, ale i nová éra působí natolik smysluplně, až to fascinuje.

Viktor: Ještě k tomu výše zmíněnému panteonu – ono slovo prosím brát s nadsázkou. Neboť jak sám Štorm říká o Váchalovi: „Dnes je to superstar, ale tak svět oplácí outsiderům…“ Uvidíme, jak bude v tomto světle vypadat chystaná spolupráce se Samirem Hauserem a podle všeho i Řezníkem, který možná spadá do škatulky obskurností, ovšem jen sotva k mé radosti.

autoři: Jakub Němec, Ladislav Oliva, Viktor Palák