Maserati – Rehumanizer

Svižný výlet holými krajinami
2015
Temporary Residence Ltd
39:53 (6 skladeb)
postrock | spacerock
www.ihaveadagger.net

Maserati do naha. Obnažit hudbu na kost a pak znovu přikládat maso a napouštět ho krví. Získáte tak na přehlednosti a svou hudbu doženete do jednoduché dokonalosti. Když se říká, že v právě v ní je síla, „Rehumanizer“ je jeden z důkazů, že to platí.

Nová deska Maserati je rozjetý vlak, ze kterého nejde vystoupit a skákat ven je dost riskantní. Navíc, proč bych vystupoval, když chci dojet na konec a nevím, co se může skrývat v okolí? Takže zůstat bude i bezpečnější.

Extrémně přehledný zvuk alba „Rehumanizer“ ukazuje cestu vedoucí od pinkfloydovských psychedelií, přes staré rumunské postpunkové kapely až po Maserati, jak je znám i s jejich někdy až trochu otravným přepínáním mezi tóninami. Všechno to podporuje nesnesitelně přesný kytarový delay, lampové zkreslení, striktní stereo a tak jednoduchá a efektní rytmika, že ji takhle nekompromisně může hrát jen jeden z nejchytřejších a ve vztahu ke spoluhráčům nejempatičtějších bubeníků na světě.

Ano, napoprvé mě „Rehumanizer“ doslova pohltil. Co ale druhý a všechny další poslechy? Nekompromisnost a přímočarost zůstávají, čekám ale, co dalšího se stane a co nového mě překvapí. Něco, co na první poslech prostě člověk neslyší. Nic ale nenacházím. Vyhlížím někde skrytý zvuk, nečekaný impuls, geniální hudební nápad. Ale nic takového tam není. Čekám někde se ukrývající napětí. Čekám marně. Čekám tajná zákoutí a opravdu temnou atmosféru. Tu nakonec nalézám ve skladbě „Living Cell“, která z desky trochu ční právě díky ojedinělé náladě a naléhavému zpěvu basisty Chrise McNeala. Jedná se o vůbec první čistě zpívanou věc z repertoáru Maserati a rozhodně se na ni vyplatilo těch patnáct let existence kapely čekat.

„Skladba nabízí příliš dlouhý pohled do pusté krajiny, kde už nikdo nežije.“

Náladu skladby ještě umocňuje kontrast s úvodní „No Cave“, na kterou bych si troufl protancovat celou noc. Zvukově a konceptem se pak k „No Cave“ hlásí i o něco slabší skladby „Rehumanizer I“ a „Rehumanizer II“. Nicméně právě tyto tři kusy jsou nosným prvkem alba a připomínají nám, že opravdu posloucháme Maserati a ne třeba soundtrack ke sci-fi z 80. let, k nimž se celé tohle dílo hlásí a podtrhává to vydařeným bookletem od známého malíře obalů vědeckofantastických knih Johna Harrise.

To neplatí pro nejslabší místo alba v podobě „Montes Jura“; tehdy mě přepadá nuda a otravuje kýč. Skladba nabízí příliš dlouhý pohled do pusté krajiny, kde už nikdo nežije, a i když prostoru pro představivost nám „Montes Jura“ dává hodně, tak bez případného obrazového doplňku mi v ní něco chybí. O něco lepší je to u „End of Man“, v níž robotický hlas Matta Cherryho dotváří nejvýraznější skladbu na albu.

Takže? „Rehumanizer“ je povedená energická deska, která ale pro svoji dílčí povrchnost nemá potenciál trvalejšího dopadu. Mozky Maserati, Coley Dennis a Matt Cherry, nejsou rozhodně žádnými zelenáči a už se dostali do takové pozice, kdy si mohli udělat album, na němž inspirují v různých kytarových žánrech a svou inspiraci přenáší bez okolků rovnou do nových skladeb bez jakékoliv zjevné inovace. To ale nikomu nevadí. Oni si to už můžou dovolit. Dopadlo to přesně tak, jak chtěli a povedlo se jim to. Navíc je slyšet, že je to baví a v nově ustálené sestavě bude jejich forma ještě gradovat.