Martyrdöd – Paranoia

Klenot ve špíně zářící
2012
Southern Lord
41:48 (11 skladeb)
crust/metal
www.myspace.com/martyrdod

Jméno kapely Martyrdöd nebude pro inteligentnějšího posluchače extrémní hudby žádnou neznámou. Příznivci punku, crustu a hardcoru jej budou přinejmenším znát jako „trochu jiný“ projekt hudebníků ze Skitsystem a Agrimonie. Metalisté, kterým nechybí rozhled po vlastní scéně, zase mohli zaznamenat tři roky starou desku „Sekt“.

Právě touto nahrávkou Martyrdöd rozbořili zdánlivě pevnou žánrovou hranici a ukázali ortodoxním příslušníkům obou táborů, že to jde i jinak. Než si však některý ze samozvaných filosofů zapšklého blacku začne mnout ruce nad skutečností, jak „došlo i na pankáče“, je třeba upozornit na jednu zdánlivě nepodstatnou maličkost: Martyrdöd stále hrají crustpunk jako řemen. Svým hudebním kořenům se nijak nezpronevěřili ani na „Sekt“, ani na nové „Paranoie“. Spíše je posunuli na další úroveň, dali jim určitý nádech nebývalé preciznosti… Aby je následně hodili do zpátky do špíny.

„Paranoia“ není tak revolučním albem jako „Sekt“ a ani jím být nemůže. Martyrdöd se však nepokoušejí podruhé opakovat svůj „shock effect“. Opětovným bouráním zdi, kterou už jednou zbořili, by vlastně jen přiznali, že jen přešlapují na místě a neví, jak dále. Což naštěstí není ten případ, „Paranoia“ značí logický vývoj kupředu.

„Záplava riffů, bicích a ochraptělého vokálu se žene dopředu jako rozdivočený gang postapokalyptických pankáčů.“

Album je postavené na zajímavém kontrastu promakaných, technicky náročných a na crustové parametry neuvěřitelně čistých pasáží se špinavým, nekompromisním spodkem, který by mohl zaznít ve kdejaké punkové pivnici. Tu první část reprezentuje především nezvyklé množství různých hravých kytarových sól. Z desky čpí nadšení nad tím, že se kapela mohla ve studiu takto vyblbnout. Je to nefalšovaný technický jam, posazený na rychlou, nekompromisní a špinavou crustovou vlnu.

A ta stojí také za to. Záplava riffů, bicích a ochraptělého vokálu se žene dopředu jako rozdivočený gang postapokalyptických pankáčů, kterým se nechcete dostat do cesty. Je to skutečná tsunami vzteku. Martyrdöd zde neztratili nic ze své crustové podstaty. Jen ji okořenili výše zmíněnou technickou hravostí.

„Paranoia“ na první poslech zní jako nesmyslný chaos, ale právě to jí dává kouzlo neprobádané půdy, ve které je stále co objevovat. Tu desku si můžete pustit desetkrát a stále najdete prvky, které jste dříve neslyšeli. Aniž by vás ty již známé přestaly bavit.