Marillion – Sounds That Can't Be Made Europe Tour Part II

Pod nadvládou emoce
25. listopadu 2012
Praha, Retro Music Hall

Pražská zastávka druhé části evropského turné britských Marillion v mnohém připomínala ty předešlé, které se odehrály na témže místě. Kapela se znovu objevila v rámci koncertní podpory aktuální desky, aplaudoval jí do posledního místa zaplněný klub a vystoupení provázely všechny atributy dokonalého zážitku. Podmaňující atmosféra, skvělý zvuk a notná dávka čirého muzikantství.

Marillion po osmé večerní celý set odstartovali sedmnáctiminutovým opusem „Gaza”. Ten v sobě zahrnuje snad všechny tváře, které hudbu Britů doprovázejí celou jejich tvorbu, a přidává i zatím neslyšené metalické pasáže, které v živém provedení nabraly na intenzitě. A právě ony vytvořily v kontrastu s baladickými a zasněnými partiemi společně s charismatickým Stevem Hogarthem jeden z největších zážitků toho večera. Před pěveckým výkonem tohoto chlapíka klobouk dolů. Nejenže si byl po celou dobu ve svém projevu naprosto jistý, ale zároveň si počínal téměř jako cirkusový principál. Poutal oči přítomných svým silným charismatem, expresivně dokresloval tématiku svých textů a emočně sounáležel s tentokrát spíše pozitivně laděnými písněmi.

Málokdy se stává, že by se skladby z nové desky staly jedním z vrcholů večera. Tento koncert byl výjimkou a ukázal, jak silný potenciál v sobě čerstvé písně mají. Byla to podmanivá „Power” s opět jedinečným Hogarthem, titulní „Sounds That Can't Be Made” s přenádherným klávesovým a kytarovým sólem a nakonec i balada „Pour My Love“ vtipně věnovaná kytaristovi Stevovi Rotherymu, slavícímu ten den narozeniny.

„Koncerty Marillion patří k těm, které vyvolávají nejsilnější dojem až po jejich skončení.“

Podstatnou část setlistu tvořily skladby z hudebně spřátelené desky „Marbles“. V základní hrací době to byla již téměř klasická „Fantastic Place“, v přídavku pak dvě obsáhlé kompozice „Neverland“ a publikem vyžádaná „Ocean Cloud“. Druhá jmenovaná nahradila v plánovaném setlistu avizovanou „No One Can“, čímž kompletně změnila závěr celého vystoupení. Namísto optimistické, devadesátkově laděné kytarovky přišla těžká dvacetiminutová kompozice s hloubavým textem. Přestože chovám k „No One Can“ a celé desce „Holidays in Eden“ takovou náklonnost, až to hezké není, musím uznat že „Ocean Cloud“ mě vždy totálně uzemní. Patří k těm písním, ze kterých mrazí a nutí nehybně stát a naslouchat. S „Neverland“ jednoznačně vrchol celého večera.

Koncerty Marillion patří k těm, které vyvolávají nejsilnější dojem až po jejich skončení. Ve chvíli, kdy jsem z Retro Music Hall odcházel, se ve mně mísily různorodé pocity. Na jednu stranu až euforické, které vyvolaly již zmiňované přídavky společně se stařičkými „Warm Wet Circles“, „That Time of the Night“ nebo „The Great Escape“. Na druhou stranu se mi místy vkrádala na mysl lítost, že se některé skladby objevují v setlistech českých vystoupení příliš často, kupříkladu „Fantastic Place“. S odstupem však tyto pocity mizí a zůstává to podstatné. Zážitek na dlouhou dobu.