Marillion – Sounds That Can't Be Made

Vzpomínek netřeba
2012
Ear Music
neo-progressive rock
74:19 (8 skladeb)
www.marillion.com

Pokud bych měl odpovědět na otázku, proč si koupit i sedmnáctou řadovou desku britských Marillion, nemusel bych dlouho přemýšlet. Poté spoustě let, co se na scéně pohybují, dokáží být členové této kapely natolik sebereflexivní, že nevydají materiál, na kterém by se opakovali, nebo za kterým by si nedokázali stát.

I z tohoto důvodu se „Sounds That Can't Be Made“ dostali na svět až čtyři roky po svém předchůdci. Čekání se vyplatilo. Desce se dostává kladných ohlasů ze všech stran a ze nejvíce těší fakt, že přes hudebně příbuzný obsah s deskou „Marbles“ je opět co objevovat a skladby s každým poslechem vyžadují ještě více pozornosti.

Při bližším pohledu se však odhalí zcela nové skutečnosti, které pro tvorbu Britů nejsou vůbec typické. Hned v úvodní sáhodlouhé kompozici „Gaza“ se jako hlavní motiv objevuje orientální melodie a zcela přiznaná metalová kytara. Žádné vytáčky, tato píseň je svým tématem natolik působivá a podmanivá, že pro její dokonalé vyznění je přelévání tvrdosti a melancholie zcela nezbytné. Svou povahou se blíží starším počinům typu „Ocean Cloud“, „This Strange Engine“, nejvíce pak „Invisible Man“, která stejně jako tato kompozice staví před posluchače oříšek hned v úvodu desky. Těchto obsáhlých skladeb najdeme na albu hned několik a myslím, že patří mezi ty nejlepší – ať už je to snová „Montreal“ s deníkovým textem nebo niterně citlivá „The Sky Above the Rain“ s jednoduchou, ale velmi efektní klavírní melodií.

Ty jsou zde vůbec zastoupeny ve vetší míře, než bývá u Britů zvykem. Jednou z takových je i trojka „Pour My Love“, o které zpěvák Steve Hogarth říká, že je kombinací Simply Red a Prince. A faktem zůstává, že se jedná o nekomplikovanou, nepokrytě popovou skladbu s klasickým Rotheryho sólem. Takovýchto skladeb najdeme v diskografii Marillion poskrovnu. Napadá mě snad jen „Kayleigh“ a „A Map of the World“. Po úvodní „Gaze“ a titulní skladbě zcela vítaný odpočinek!

„I po třiceti letech existuje v této kapele dostatek invence k tomu, aby i nadále vydávala materiál, který nebude svádět ke vzpomínání na časy dávno minulé.“

Další charakteristický jev desky je použití basové kytary, která v mnoha skladbách vystupuje nad ostatní nástroje a dodává jim lehce potemnělou náladu. Ve čtyřce „Power“ se pak stává hlavním nástrojem a udává jí dokonale tajemný a pulzující rytmus. Z této desky je pak více než z kterékoliv jiné znát, jak silnou pozici má v kapele nejen baskytarista Pete Trevawas, ale i klávesista Mark Kelly. Přestože je ve výsledku všech osm skladeb prací pěti muzikantů, je vliv těchto dvou silně cítit z každé skladby.

Jakkoliv jsem si zamiloval předchozí řadovku „Happiness Is the Road“ a s odstupem čtyř let je stále mou jedničkou z diskografie, dokázala se jí i přes svou kompletně odlišnou povahu „Sounds That Can't Be Made“ téměř vyrovnat. Je důkazem, že i po třiceti letech existuje v této kapele dostatek invence k tomu, aby i nadále vydávala materiál, který nebude svádět ke vzpomínání na časy dávno minulé.

Těžko soudit, jak silná bude tato deska s odstupem času. Jsou na ní momenty, které mají ambice být atraktivní i v budoucnu, ale celkově si myslím, že jí ve výsledku místy škodí možná až příliš velký „písničkový“ charakter a řadil bych ji o stupínek níže než jejího předchůdce a mého osobního favorita.