Manes: sundat klapky z očí a nahrát temnější desku

(Metaloví) kabaretiéři tu znovu rozehrávají hru barev a žánrů, a přestože se můžeme bavit o tom, že občas jsou jejich zapeklitosti méně produktivní a částečně zamrzlé v minulých dekádách, přestavují Manes i dnes neúnavné hledače. Dobrodružství pro všechny, dobrodružství pro každého.

Manes patří k důležitým kapelám norské metalové avantgardy. Přijde vám, že hraje nějakou roli i v současnosti?
VIND: Já bych nás nespojoval s žádnými žánry ani metalovou scénou. Jde nám jednoduše o hudbu, která lahodí našim uším, ať už to je avantgarda, metal nebo trip pop. O jakoukoliv scénu nám tolik nejde, protože nemáme rádi, když nám někdo dává žánrové nálepky. Ale je fakt, že Norsko dalo světu hodně skvělých avantgardních kapel a naše historie je v tomhle ohledu bohatá.
RUNE: Dát kapele jako Manes žánrovou nálepku je těžké, ale jo, jsme součástí norské metalové avantgardy, i když bys nás mohl snadno zařadit i jinam. Při skládání se ale nijak neomezujeme, namísto toho se pomocí hudby snažíme třeba o rekonstrukci nějaké konkrétní nálady nebo převedení psaného slova do zvuků, akordů a rytmů.

Metalovou estetiku jste samozřejmě dávno opustili, ale metaloví fanoušci neopustili vás. Čím to?
VIND: Těžko říct, ale možná to je tím, že jsou stejní jako my – že nepřestávají hledat hudbu, ze které jim přebíhá mráz po zádech. Ale taky myslím, že jsme s Manes našli jasný rukopis, a dokud bude v naší hudbě zřetelný, budou s námi i ti, kteří ho mají rádi.
RUNE: Taky bych rád věřil tomu, že děláme hudbu, která je zajímavá pro široké spektrum posluchačů. A myslím, že většina metalistů poslouchá mnohem víc než jeden „svůj“ žánr. Vždyť temnotu najdeš stejně tak v jazzu nebo elektronice jako v metalu.

Jak moc sledujete, co nového se v hudbě děje?
RUNE: Jsme hodně všežraví, sledujeme to nové i staré, co jsme třeba dříve neznali. A neméně důležité je to, že si zachováváme přehled i v jiných uměleckých disciplínách.
VIND: Všichni v kapele jsme hudební nadšenci a navzájem sdílíme, co kdo slyší, ale neřekl bych, že vyloženě sledujeme současnou hudbu. Nicméně jsme hodně otevření v podstatě čemukoliv.

Přijde vám, že se metalisté za ty roky, co fungují Manes, více otevřeli?
VIND: Rád bych řekl, že ano, ale budu spíše opatrně doufat… Někteří se nezmění – pokud to není metal, není to pro ně jaksi apriorně dobré. Lidé se jaksi z podstaty brání změnám, a tímto jsou někteří z nich uzavřeni v jednom žánru a nic s nimi nehne. Jiné ale baví hledání nových věcí. Stačí si sundat klapky z očí a odvážit se zkoumat, co zatím neznáte. V nejhorším jen narazíš na něco, co nebude pro tebe – ale i to je poučné a tedy dobré.
RUNE: Mně přijde, že jsou určitě otevřenější. V době před nástupem internetu bylo snazší uzamknout se v jednom žánru.

„Je to naše dosud nejvíce přístupná nahrávka, takže pokud jste Manes dosud neznali, je tohle dobrý vstupní bod.“

Vaše album Slow Motion Death Sequence propagujete jako „desku pro pozdní večery“. Je tohle i čas, ve kterém vznikala?
VIND: Na Slow Motion Death Sequence jsme se vědomě rozhodli nahrát temnější desku. A její název je v tomhle ohledu ukazatelem. Myslím, že můžu s klidem říct, že ta deska zachycuje několik let v životě kapely i každého z nás, osobní bitvy, radosti i tragédie. A já osobně si tu hudbu nejvíce užiju potmě.
RUNE: Nahrávání té desky pro nás bylo hodně podnětné a tak je to správně. Pořád se vyvíjíme, hledáme nové cesty, snažíme se spolupracovat s novými muzikanty a umělci, sledujeme, co se děje v oblasti hudební techniky. Pro Manes bylo vždycky zásadní, abychom nezůstali stát na místě. A, ano, nová deska měla být temnější. I když některé momenty mohou samy o sobě znít popově, celkově je to album temné.
Máme ve zvyku zamluvit si studio, kde vytvoříme základy, které si pak odneseme do našich vlastních studií, kde s nimi dále pracujeme, zkoušíme možné varianty a zamýšlíme se nad nimi. A tak postupujeme krok za krokem, dokud není hotová celá deska. První studiová session pro Slow Motion Death Sequence proběhla v roce 2015.

Cítíte se více doma, když skládáte chytlavé pasáže, anebo ty sofistikovanější, kde vrstvíte různé nástroje a motivy?
RUNE: Takto o tom nepřemýšlím, je to jeden celek a různé přístupy. A všechny jsou důležité pro celkové vyznění desky.
VIND: Mě baví oboje, vždycky to stejně končí u toho, co je důležitější pro tu kterou skladbu. Nejtěžší je nakonec zůstat soustředěný na to, co má daná písnička zachycovat. Někdy je těžké zbavovat se nápadů, které jsou bezvadné, ale nehodí se do dané skladby.

Proč by nás měla Slow Motion Death Sequence vlastně zajímat?
VIND: Nevím proč, ale vím, že by vás neměla zajímat, pokud nemáte čas sednout si a soustředěně ji poslouchat. Je to deska plná pocitů, je dramatická, náladotvorná i smutná, hutných pětačtyřicet minut. A možná je to naše dosud nejvíce přístupná nahrávka, takže pokud jste Manes dosud neznali, je tohle dobrý vstupní bod.
RUNE: Pokud vás baví hudba, za kterou se skrývá hodně muzikantů, ale která promlouvá jedním výrazným hlasem, je pro vás Slow Motion Death Sequence jako dělaná.