Madder Mortem: energie v životě i hudbě musí být spontánní

S Madder Mortem jsme mluvili 13. srpna 2010 na festivalu Brutal Assault.

Když rozlouskneme skořápku všech těch superkapel se zpěvačkami v čele, půjdeme hlouběji a vyhneme se i všem rychlokvaškám (Krypteria nebo Amberian Dawn), čeká na nás nespočet skvostů, které stále touží po objevení. Ne že by se o norské stálici Madder Mortem nevědělo. Přestože během tohoto rozhovoru kapela slibovala brzkou novou desku, nic nového a zásadního se u ní od té doby neudálo.

Váš letošní set byl v porovnání s ostatními kapelami, které na Brutal Assaultu vystupují, „jiný“ a klidnější. U takových Ill Niňo to byl konstantní kotel, ač mají i mnoho pohodových kousků. Vám to bylo tedy dost jedno…
Agnete: Řekli jsme si, že je odpoledne, svítí slunce a v podstatě ani nejsme nějak „zlá“ kapela, tak jsme zvolili takovýto set.
BP: Když si to vezmeš, jsme, jak říkáš, dost odlišná skupina v porovnání s těmi extrémními kapelami. Proč bychom se tedy nepředvedli v tom pravém světle. Agnete: …a přidat i něco k vlastní odlišnosti. Mám pocit, že když je někdo masírován tři hodiny v kuse grindcorem, chce to i trochu změnu.

Jak jste si užili autogramiádu a kontakt s fanoušky? Všiml jsem si, že jich tam bylo celkem dost.
BP: Bylo to parádní, protože na něco takového nejsme zvyklí.
Agnete: Občas i něco podepíšeme, ale podstatnou část času po koncertě trávíme balením vybavení. Většina lidí obvykle odejde a jen pár se jich zdrží. Tady na nás však stála řada. Bylo to jen samé: „Ahoj, ahoj.“
BP: Seznamování s fanoušky nás moc potěšilo. Rádi si poslechneme zpětnou vazbu na naše výtvory, jak na albech, tak na pódiu.

Vaše poslední řadovka „Eight Ways“ vyšla už před nějakým tím pátkem. Jak jste s časovým odstupem spokojeni s výsledkem vaší práce a jak ji vidíte v porovnání s předchozím albem „Desiderata“?
BP: Jsem velmi spokojeni a mám pocit, že se vážně podařilo. Jsem hrdý…
Agnete: Řekla bych, že je poměrně extrovertní, jelikož „Desiderata“ je album dosti uzavřené, introvertní a v určitém smyslu nutí k hlubšímu zamyšlení. „Eight Ways“ je naprostý opak. Cítím tam více volnosti, svobody a životní síly.
BP: Další poměrně velký rozdíl je, že „Eight Ways“ je oproti „Desideratě“ výtvorem celé kapely. Každý z členů přispěl minimálně dvěma skladbami.
Agnete: Bylo tu dost jamování a makali jsme na tom raději společně a přirozeně, než každý sám.

„Člověk by neměl být v kapele, pokud nechce cestovat déle než šest hodin.“

Neuškodilo by přiblížit koncept nové desky…
Agnete: Vidíš, jak si ze mě všichni dělají srandu. Já nejsem vaše matka, abych mluvila za vás! Poserové! Přebal desky je nápad našeho grafika Christiana, který vzal v potaz celou atmosféru desky a použité texty. Když si vezmeš „hvězdu chaosu“, má osm šípů, které směřují do osmi různých směrů. Tímto konceptem bychom mohli popsat sami sebe. Každý totiž směřujeme jinam. Je to o volnosti, rozšiřování a nerespektování hranic a pravidel.
Chceme pravidla porušovat a nenechat se ničím a nikým omezovat. Celý tento koncept se mi dost líbí. Přebal desky je velmi spjatý s videem „Where Dream And Day Collide“. Všechny ty mašiny dávají pořádně smysl, až když člověk zhlédne to video. Mám pocit, že to měl Christian vše naplánované už předem a pak už nás jen přesvědčil. A nemusíte se bát, zbylých pět mašin, které nejsou na přebalu, je vyobrazeno v digipakové verzi.

Co ty mašiny vůbec reprezentují? Orientační body, komunikační prostředky?
Agnete: Ano, rozcestníky. Možná transportní prostředky. Základní nápad je, že se můžeš do jedné z nich vyškrábat, vložit minci a dostaneš se zase jinam.

Máte tu dnes s sebou i nového člena…
Patrick: Jmenuji se Patrick, a je to moje teprve druhé veřejné vystoupení s kapelou. Znám se s nimi už takových patnáct let.

Byl jsi dneska nervózní?
Patrick: Tak trochu...
Agnete: Mělo to být původně jeho první vystoupení a dnes to byla opravdu zkouška ohněm před takovým publikem.

Jak ses vůbec do kapely dostal, a proč si vybrali zrovna tebe?
Patrick: V roce 2005 jsem s nimi párkrát hrál a dříve jsem jim dělal bedňáka a technika. Je to taková běžná cesta.
BP: S Patrickem jsme měli i společný projekt Frantic Bleep, kde se dokonce podílel i na vokálech. Když jsme hledali náhradu za Odda, našeho bývalého kytaristu, výběr byl poměrně jasný.

„Lpíme na tom, že žádný z nápadů, který se objeví, nezavrhujeme a zkusíme ho.“

Jaký byl důvod odchodu Odda?
Agnete: Odstěhoval se do Göteborgu, což je dost daleko. Byly to částečně rodinné důvody, ale mám pocit, že už neměl takové zapálení pro kapelu a hlavně neměl příliš rád hraní naživo a objíždění turné. Člověk by neměl být v kapele, pokud nechce cestovat déle než šest hodin.

Když si vezmeme vaši tvorbu jako takovou, hodí se pro ni termín „specifická“. Jak byste vaši hudbu popsali, a co vás vede k takovému projevu?
Agnete: Nějak to jde samo a líbí se nám to takhle.
Mads: Každý z nás je trochu z jiného soudku, proto když zapojíme všechny naše vlivy, vzniká z toho takový guláš.
BP: Když jsme začínali, byli jsme hodně metalově zaměřeni. Když člověk stárne, dospívá i hudebně.
Agnete: Každý z nás má za sebou i mnoho rozmanitých hudebních projektů.
BP: Snažíme se na sobě pracovat, abychom měli motivaci jít stále kupředu.
Agnete: Pro AC/DC je určitý způsob hraní perfektní, ale já si neumím představit, že bych hrála pořád to samé. Nechci, abychom nahráli další „Mercury“. Hlavně chceme, aby nás hraní bavilo. Hrajeme spolu už dlouho a udržovat si zájem je podstatné. Máme před sebou rádi výzvy a naštěstí i chuť objevovat nové věci. Baví nás si hrát i s jinými žánry.
BP: Je vtipné, že si lidi myslí, že nás zajímá jenom jazz, ale je toho víc. Snažíme se především o vlastní interpretaci toho, co posloucháme.
Agnete: Možná jazz zní právě takhle! Když píšeme, každý z nás přijde s nějakým nápadem, a pak na něm pracujeme a jamujeme. BP coby zvukař na nás dost dohlíží a doporučuje věci při jamování. Jsme z něho občas na prášky, když se nám snaží něco vysvětlit.
BP: Mě to takhle hrozně baví a jsem rád, že máme pětici, která umí spolupracovat… Sice ne v perfektní harmonii, ale v dost dobré spolupráci.
Agnete: Jsme tudíž rádi, že se k nám Patrick přidal. Aby to v kapele dobře fungovalo, trvá to nějakou dobu a nejsnadnější je to tak, když se k vám přidá někdo, koho už dobře znáte.

Ta pohoda je opravdu poznat. A mám silný pocit, že si své vokální linky umíš i řádně prosadit. Nezapomenu, když jsem poprvé slyšel „Formaldehyde“ z nové desky. To je opravdový čurbes, kdy se v extázích jen stěží držíš v rytmu.
Agnete: Nevzpomínám si, že by mi někdo něco někdy zakazoval, nebo mě omezoval. To bylo moje přání od začátku. Budu v kapele, kde nebudu omezována. Lpíme na tom, že žádný z nápadů, který se objeví, nezavrhujeme a zkusíme ho. Nakonec se vždycky nějak demokraticky shodneme, a každý z hlasů je řádně vyslyšen. Díky tomu se zlepšujeme, ale občas to chce hoooodně trpělivosti.

„Vymýšlíme noty pro nástroje, které ani neovládáme a dáváme tím kolegům novou inspiraci.“

Co děláš pro to, aby ses zlepšovala jako zpěvačka?
Agnete: Zpívám, a to často. Nerada cvičím sama, a proto trénuji hlavně s kapelou, protože výsledek je odrazem společné práce. Zpívat sama a s kapelou jsou dvě naprosto odlišné věci. Základní je naslouchat a uvědomit si, co si daná skladba žádá a co se snaží sdělit. Podle toho se snažím uzpůsobit pocity, které následně vložím do zpěvu.
Poslední tři, čtyři roky jsem dělala i hodně věcí mimo kapelu, což mě obohacuje. Máme jeden akustický projekt, který je vhodný pro vyvíjení jemnější části mého hlasu. Do toho hraju v rock’n’rollové kapele, která se věnuje hlavně předělávkám, takže si zazpívám i hodně věcí od AC/DC. Trefit oba zpěváky kapely je výzva, ale zároveň ohromná zábava.

Moje nejoblíbenější skladba od vás je z nové desky – „Life, Lust & Liberty“. Jako nadšenému fandovi, který má možnost se zeptat přímo u zdroje, řekněte mi něco o této skladbě.
Agnete: K ní se váže jeden opravdu dobrý příběh. Ten úvodní riff jsme chtěli hrozně použít pro první skladbu, „Formaldehyde“, ale za žádnou cenu tam nepasoval. Strašně se mi líbí, ale prostě se tam nehodil, tak jsme pro něj našli jiné pokračování. Mám radost, jak se skladba vyvinula. Je i dost tvrdá a hlavně se povedl název, který je sice trochu kýčovitý, ale dobrý.
BP: Mně osobně přijde, že dost vychází z naší starší tvorby.
Agnete: Možná to nevyzní dobře pro ostatní, ale mně osobně připomíná „We Are Not Gonna Take It“ od Twisted Sister.

To mi ani neříkej. Nenič ji pro mě takhle!
Agnete: „This is our life, this is our song!“ [úryvek z písně „We Are Not Gonna Take It“]

Pár oblastí jsme už načali, ale jakým tématům se snažíte věnovat v textech?
Agnete: Opět to začíná tím, co se daná skladba snaží říct. To je v podstatě celý proces. Než začnu psát text, mám už slušnou představu o tom, co bych v něm měla zmínit. Na počátku je jen „la la la“, ale postupně začnou slova sama nabíhat a cítím, kam by se co hodilo. Nechávám se vést pocity, které ve mně skladba probudila.
BP: Pro nás je základem naprostá upřímnost.
Agnete: Musíš to cítit naplno, pokud o tom chceš zpívat pořádně. Nemusí to být za každou cenu tvá osobní zkušenost, ale musí to být vyjádřeno upřímně.

Nemůžu se nezeptat. Proč jste ze setu odebrali vaší do té doby největší hitovku „My Name Is Silence“?
Madder Mortem: Máme hromadu skladeb, ale set bohužel trval půl hoďky, takže se nedostalo na všechno, co bychom si přáli zahrát.
Agnete: Základ setu tvořila dlouhá „Where Dream And Day Collide“, která si tu odbyla svojí světovou premiéru. A hlavně zmiňovaná „Formaldehyde“, která je takové moje malé mimčo.
BP: Je to jedna z věcí, kterou dala dohromady sama. To, co si připravila na počítači, jsme následně předělali pro kytary.
Agnete: Je to zvláštní, když dám dohromady riff. Pokud někdo nehraje na kytaru, nemá představu, jestli je reálné to zahrát, nebo ne. Zní to proto neobyčejně. „Je mi jedno jak to uděláš, ale zahraj to!“ Já se s kytarou vůbec nekamarádím a hraju jen na klávesy. To je podle mě důvod, proč je naše hudba tak jiná. Vymýšlíme noty pro nástroje, které ani neovládáme a dáváme tím kolegům novou inspiraci. Osobně jsem hrála ještě na basu, hlavně v našich počátcích, ale nemám ji ráda na živo. Člověk se nemůže hnout od mikrofonu a nemá volné ruce k tomu, aby komunikoval s publikem. Snažím se dělat jen jednu věc.

Video pro „Where Dream And Day Collide“ jsme už zmínili, ale na krásný klip k „Armour“ se ještě nedostalo. Kdo ho režíroval? Je to celé pouze jeho, nebo její nápad?
Agnete: Autorem je Tormodův bratr. Přestože to bylo jeho první video, opravdu se povedlo a naše kamarádka dělala ty kresby a vypadá to celkově moc pěkně. A hlavně se jedná o něco trochu jiného než ta klasická metalová videa. Jsme tedy velmi rádi, že máme dva parádní animované klipy.

Po vydání řadovky jste okamžitě vydali i EP „Where Dream And Day Collide“, které je, pokud se nepletu, jediným, které jste doposud vydali. Co vás k tomu vedlo? Nepoužitý materiál?
Agnete: Ani ne. Hlavním záměrem byla podpora videa.
BP: Už když jsme pracovali na „Eight Ways“, byl tu nápad vydat i EP. Když nám bylo schváleno video, chtěli jsme to propagovat jako balíček.
Agnete: Video pro nás udělali zadarmo a tak jsme tomu chtěli přidat publicitu, protože se animovaná videa dělají hrozně dlouho. Nikdy jsme to neudělali a každý by to měl aspoň jednou vydat. Bylo tak i dost prostoru pro rozmanitost.

Jaké jsou nejbližší plány pro kapelu?
Madder Mortem: Práce na další desce a rádi bychom i dále koncertovali. Nikdy jsme ještě nehráli v Praze, a to je ostuda. Už jsme dlouho neudělali pořádné vlastní turné. Hrozně nás to baví a navíc bychom mohli trochu protáhnout set. Tak dvě hodinky by mohly stačit. Něco takového se nám povedlo jen párkrát a mimo Norsko jen v Řecku. Můžeme se tak předvést naplno a občas si i udělat pauzu, napít se a třeba i pozdravit fanoušky.