M83 – Hurry Up, We're Dreaming

(Ne)snesitelná lehkost snění
2011
Naïve
73:22 (22 skladeb)
dream pop/synth pop
http://ilovem83.com

Stačilo deset let a z galaxie M83 se stala prestižní značka ve výkladní skříni současné elektroniky či dream popu. Nad rámec všech dojmů, pocitů, žánrových kolonek a pomyslných hudebních trendů sklízí francouzské těleso jednu pozitivní kritiku za druhou. V čem to všechno vězí? Co je tady tou zásadní ingrediencí, která tolika lidem bezmezně zachutnala?

Mezi snem a realitou je hranice tím tenčí, čím větší je odvaha každého jedince překročit ji. A to pravé kouzlo? Co když svět není ten prostor kolem nás, ale především osobnost a sny v nás? Sedm miliard světů, sedm miliard snů a ty máš najednou možnost každý den vkročit do úplně nové dimenze, prožít svůj další nevšední svět.

Vzpomínám si na jednu z těch moderních fantasy adaptací, u nás uváděnou pod názvem „Most do země Terabithia“, z níž mi v hlavě mi uvízla věta hlavní hrdinky: „Zavři oči, ale mysl nech otevřenou.“ Mám ten dojem, že Anthony Gonzalez na albu „Hurry Up, We're Dreaming“ zůstává neobyčejně otevřeným, tvůrčím vypravěčem a díky tomu nechává skrze svou hudbu pohlédnout do snů a vnitřních světů každého z nás.

„Přesto je však pro mě Gonzalesova výrazová kombinace dreampopu, shoegaze a cinematických emocí stále něčím, čím zrovna média nepřekrmují bloudící masy.“

Nejprve jedno zamyšlení – už nějaký čas je mi tak trochu záhadou, kde se vlastně vzalo to obrovské fluidum a zástupy nehynoucích obdivovatelů projektu M83? Jasně, nepopiratelná hudební kvalita ruku v ruce s věhlasem a jistou nezaměnitelností francouzské elektronické scény nejen posledních let, to všechno tu je a funguje. K tomu návdavkem několik remixů skladeb od „velkých jmen“ typu Placebo, Goldfrapp nebo Depeche Mode, mnohá neopakovatelná koncertní tour a nějaká ta účast na filmovém soundtracku. Přesto je však pro mě Gonzalesova výrazová kombinace dreampopu, shoegaze a cinematických emocí stále něčím, čím zrovna média nepřekrmují bloudící masy, čímsi nad rámec konzumu, produktu, k čemu je třeba hledat určitou individuální cestu.

Odpověď je však nasnadě – dvaadvacet skladeb dvojalba „Hurry Up, We're Dreaming“, které v podstatě vstřebává vše zásadní, čím M83 už stačili oslovit. Kompaktní mix silných nosných motivů kontra náznaky jemné akustiky, elektronického shoegazingu a připomínka výrazně synthpopové éry z údobí předešlé, v mnohém překvapivě chytlavé desky „Saturdays = Youth“ z roku 2008.

„Gonzales prostoupil do sfér barevné snové euforie, roztančených snů, které dávají posluchači nebývalou odvahu užít si každý z nevšedních světů, do kterých se vědomě či podvědomě dokáže vypravit.“

Ostatně fakt, že aktuální materiál půjde posluchači překvapivě bezelstně na ruku, dokládá už samotná úvodní skladba, stroze pojmenovaná „Intro“ s hostující divoženkou Zolou Jesus. Tohle vzájemné syntezátorové „jódlování“ dává vzpomenout Zolinu loňskou desku „Conatus“ a už samo o sobě je fungujícím poutavým minipříběhem. Naproti tomu třeba singlová „Midnight City“, nejspíš díky tomu úvodnímu motivu, jako by z oka vypadla lety prověřené daftpunkovce „One More Time“. Ba co víc, sem tam se skrz tu nosnou elektroniku vyklube překvapivě „kytarovější“ shoegazing, zastoupený strhující výpovědí v „Echoes of Mine“, který dává mimoděk vzpomenout častým přirovnáním k žánrovým legendám My Bloody Valentine. Ale o to tady vlastně vůbec nejde.

Zatímco druhý zakládající člen M83 Nicolas Fromageau vyrazil se svým aktuálním projektem Team Ghost do náruče jakési všeobjímající hořkosladké temnoty, pak Anthony Gonzales prostoupil do sfér barevné snové euforie, roztančených snů, které dávají posluchači nebývalou odvahu užít si každý z nevšedních světů, do kterých se vědomě či podvědomě dokáže vypravit. Já sám tohle album nepovažuji za to nejlepší, nejsilnější, co jsem od M83 zatím slyšel, rozhodně ho ale můžu doporučit jako desku seznamovací. Takové všeříkající best of, které minutu po minutě stvrzuje fakt, že občas je mnohem důležitější prožít, nežli pochopit.

fotografie: Stephane Vasco