M83

A pravda je taková, že všechna ta „ale“ mě dokázala otrávit, jak nic v poslední době. Možná proto, že je člověk nečeká, když si nenápadně sní o tom, jak skvělé zážitky se svojí oblíbenou kapelou na koncertě zažije. Abych to shrnul – do klubu se nepouštělo v osm, jak bylo avizováno, ale v půl jedenácté, protože tourbus kapely měl poruchu… prý. Myslím, že jejich lunární vozidlo někdo proklel, protože asi před čtrnácti dny kvůli němu museli zrušit koncert ve Varšavě. Ale ať už to bylo tour busem nebo bobtnající arogancí, kvůli prodlevě se z programu vyškrtla předkapela Porcelain Raft, což považuju za velké „ale“ číslo dvě.

Problémem číslo tři byla fronta vedoucí až na Václavák, kvůli které se čekalo přibližně do čtvrt na dvanáct, než vše odstartovalo. Když začali M83 konečně hrát, kvalita zvuku byla hluboko pod i tak dost děsivým standardem Lucerna Music Baru. Víc zprzněnějšího „Intra“ jsem se asi bát nemohl. Ostatně zvuk se očividně ladil ještě za pochodu. Tohle nemají být zápisky zhrzeného důchodce, který se včas nedostal ke zlevněným banánům, je mi jasné, že když kapela včas prostě nedojede, nic moc se s tím udělat už nedá, ale frustrace je frustrace.

Mohl bych možná pokračovat dál o tom, jak se půl koncertu kolem mě snažili šestnácti, sedmnácti, osmnáctiletí středoškoláci protáhnout co nejvíce do kotle, kde by si mohli zaskákat nebo zatleskat tak, aby je bylo vidět. Ale není hudba M83 právě o nich? O jejich psychózách, tajemstvích, snech, láskách a neštěstích? Bez nich by nebyla hudba M83 a bez nich by nebyl koncert M83 úplný. Oni byli alfou a omegou toho, že tento koncert nakonec dopadl v rámci možností dobře. Dávali energii kapele, která jim ji v průběhu začala vracet. Důkaz jsem našel ve skladbě „We Own the Sky“ při které hromadným proklamováním „It's coming, it's coming now“ vydatně pomohli slušné gradaci. Jinak tohle slovíčko, tedy gradace, má určitě Gonzales vyšité na spodním prádle, ten večer snad nezazněla jediná skladba, ve které by tento prvek nefiguroval a nebyl vyhnán do maxima.

„Je to jako když se dvacet minut trmácíte na svah a pak ho máte za dvě minuty sjetý.“

Natřískaný Lucerna Music Bar mohl sledovat, jak se v postupném ladění zvuku šteluje i sama kapela, která při příchodu vypadala přinejmenším otráveně. Myslím ale, že to byla už třetí „Graveyard Girl“, při které se ponořili do svého vlastního ketaminového světa, naladili čakry na rozjařenou vlnu, která z lidí nevyprchala ani po těch čtyřech hodinách čekání a tak nějak se zřejmě smířili s tím, že jejich zvuk ten večer ideální prostě nebude. Přes Lucernu epika příliš nejede, nějaké notoricky známé zvuky nebo atmosféra nebyly v živé produkci dohádatelné nebo je pohltily bicí. I s vidinou toho, že to mohlo být mnohem lepší jsem si tu performanci, která měla blíže spíše k párty než koncertu, užil.

Přestože M83 vydali loni vynikající, dvaadvaceti trackové album „Hurry Up, We're Dreaming“, zaznělo v Praze skladeb třináct (i s přídavky), které byly rozloženy mezi album aktuální, „Saturday = Youth“ (zde byl poměr přibližně stejný), ale hráli také z debutové desky s eponymním názvem či ze skvělé „Before the Down Heals Us“. „Hurry Up, We're Dreaming“ patří mezi mé nejoblíbenější desky loňska, ale na pražském koncertu jsem si připomněl, jak vynikající tracky se skrývají na starších albech tohoto synth shoegazingového projektu. A co mě vůbec nejvíc překvapilo, byla dvojice songů „Sitting“ a „Guitar and a Heart“, které jako kdyby vypadly ze skvěle sestaveného tracklistu rozjetého mejdanu. A i přesto, že byla trochu okleštěná, trochu uječená, vrchol pro mě stejně ztělesňovala „Skin of the Night“ (v „Midnight City“ mi prostě chyběl ten saxofon, no).

Poslední „ale“ si tedy vyžrala poměrně krátká stopáž celé té taškařice. Asi hodina a čtvrt i s pauzou na přídavky. Je to jako když se dvacet minut trmácíte na svah a pak ho máte za dvě minuty sjetý. U toho napůl středoškolského plesu jsem se bavil, ty songy jsou tak dobře napsané, že ani pofiderní live produkce to vyznění úplně nezabije.