Lunchmeat feat. Jlin, Laurel Halo, Ben Frost, Sirens, Lumisokea a d.

V dané situaci tu podobná akce chyběla celé roky – třeba Alternativa vozí poslední dobou skvělé věci, ale ve výsledku jde spíš o volnou sérii koncertů. Lunchmeat, znovu usídlený ve Veletržním paláci, měl i mnohem výraznější sociální funkci. Jako návštěvníci jsme nevyrazili jen na koncert, ale také do určitého ekosystému, na setkání s desítkami známých nad festivalovým pivním speciálem. Pro jednou byl festival opravdu svátkem, vzácnou, výjimečnou událostí.

A zázemí odpovídalo prestiži celé akce. Strohost foyer i sálu Studia Hrdinů je zkrátka cool. Ve větším prostoru se dá sedět při klidnějších vystoupeních i rozjíždět taneční čísla na rychtách, předsálí hostí většinou DJ sety, kterým menší prostor sedne. Kromě standardnějšího techna zahráli také DJ Lag a Nan Kole z labelu Gqom Oh!, který šíří do světa slávu jihoafrického žánru gqom: striktní, rozhozené beaty, úsporné basy a především spousta tribální temnoty. Efekt dubstep asi úplně nehrozí, ale podobné sety chci v Praze častěji. Zvlášť na takhle výkonné aparatuře. Zvuk a světla měl Lunchmeat po celou dobu vynikající, a i projekce, které na koncertech nezřídka spíše ruší, byly v několika případech obohacující.

„Při divokých tanečcích v husté mlze se špinavé moderní velkoměsto vrátilo k tribálním rituálům.“

Precizní příprava a dramaturgie se samozřejmě nemusí nutně přenést do silného zážitku, naopak u současných superfestivalů občas vzniká dojem sterility; Lunchmeatu to ale převážně vyšlo. A zásadní roli přitom hrály dvě ženy. Jlin na svých nahrávkách s footworkem různě experimentuje, naživo ale neustálé breaky působily organičtěji a více vynikla úžasná energie. Při divokých tanečcích v husté mlze se špinavé moderní velkoměsto vrátilo k tribálním rituálům. To Laurel Halo za doprovodu freejazzového démona Eliho Keszlera předvedla exkluzivní set, který pro jednou opravdu dostál nálepce. Producentka v podstatě rezignovala na své rozlámané beaty a pracovala spíš s klávesovými plochami a vlastním hlasem, zatímco rytmiku zajišťovaly subtilní Keszlerovy bicí. Vznikl tak docela nový zvuk, jakási snová podoba experimentálního popu, která sice nebyla konzistentně skvělá, zato neustále překvapovala. A to je něco, co podobné jednorázové kolaborace často slibují a téměř nikdy neplní.

Mezi většími jmény naopak trochu zklamal Visionist, který v zásadě rezignoval na rytmiku a pracoval pouze s mutacemi kýčovitých melodických ploch, které sice byly zábavné (efekt se vlastně blížil rozsekanému shoegazu), ale oproti jeho starší tvorbě mnohem více krotké. Grimeový základ bohužel prakticky plně nahradilo R&B.

Lunchmeatu se podařilo i dobře zkombinovat velká jména a méně okoukané projekty. A právě jeden z nich se postaral o nejpůsobivější zážitek z festivalu. Set Sirens znamenal šedé proudy zvuku, do kterých se dalo ponořit a ve zdánlivé monotónnosti hledat další a další vrstvy – a dno jako by chybělo. Navíc nešlo jen o ambientní meditaci, ale při vší preciznosti také o fyzický zvukový tlak, který ono pohlcení zvukem umožňoval. Nutí se srovnání s hvězdným Benem Frostem, který jen o pár hodin později zahrál sice hlasitěji, proti tomuto úžasně bohatému a organickému zvuku ale vyzněl ploše.

U Sirens byl pozoruhodný i celkový koncept. Multimediální umělec Ryoichi Kurokawa si připravil jednu z nečetných smysluplných projekcí – fragmentace známého / vznik neznámého měla neklišovitě psychedelický efekt, soundartový mistr Novi_sad pak vybral několik ambientních skladeb (od Richarda Chartiera, CM von Hausswolffa, Jacoba Kirkegaarda a Helgeho Stena, což je sestava vpravdě mocná) a ty pro účely setu přetvořil. K tomu vystoupení působivě uzavřel cellovým motivem od Rebeccy Foon (z okruhu kolem labelu Constellation). Zásahy autorů v průběhu byly minimální, svým způsobem tak vlastně byl tento zvláštní útvar experimentální obdobou DJ setu.

„A pak tu bylo i jedno opravdové překvapení. Domácí projekt Sky to Speak.“

U dalšího černého koně byl výsledek o něco rozpačitější. Lumisokea dokáže skvěle kombinovat akademický přístup ke zvuku a klubovou chytlavost, tady to ale tak úplně nevyšlo. Důvodů bylo několik, hlavním byl ale jejich fantastický set v klaustrofobním berlínském Stattbadu před pár lety a moc vysoká očekávání. Tady duo hrálo spíš k poslechu než k tanci, navíc už od začátku set ztrácel nit. Vlastně až rozbité hypnotické beaty v závěru připomněly, že jde o jeden z nejzajímavějších projektů posledních let.

A pak tu bylo i jedno opravdové překvapení. Domácí projekt Sky to Speak začal velice jemným ambientem (dost možná využívajícím terénní nahrávky), který zcela nepozorovaně zmutoval do new age ve stylu Vangelise i Popol Vuh. Některé jeho starší věci působí dost campy, ale v tomhle případě byl set mimořádně příjemný. Bizarní zvukové prostředí navíc skvěle doplňovala projekce ve stylu starých videoher se skutečně fantastickými světy.

Celý festival vlastně nakonec probíhal jako podobný výlet někam jinam. Někdy stačila samotná hudba, jindy pomáhalo nevyspání, předávkování kávou, agresivní Club Maté. Ještěří režim? Proč ne, za tohle vytržení z běžného světa a vlastního vědomí patří Lunchmeatu díky. Snad letos začala nová tradice.

fotografie titulka: Filip Kůstka (Full Moon Zine)