Lunatic Gods, Hecatomb a Latitude 77

Představy o (ne)dobrém metalu
2011 - 2012
folk metal | death metal | crossover

Představy o progresi či uznání žánrů v tvrdém metalu jsou mezi jeho příznivci a těmi, kterým je lhostejný, v podstatě protikladné. Zatímco ti první hltají každou záminku k adoraci, ti druzí mají problém jít naproti jakémukoliv impulsu. V sérii recenzí na nahrávky točící se okolo průměru volíme jakousi střední cestu.

Lunatic Gods – Vlnobytie
Agentura Duna

Touha po silné desce, která vypráví zajímavé dobové příběhy, čiší z prvního alba plně nahraného po smrti zpěváka Horára horem, spodem a není to patrné jen z tematické linie alba. „Vlnobytie“ je však významně se tvářící a hodně ospalá představa o tom, jak fúzovat tvrdou hudbu s folklórem. Lunatic Gods hledají kvalitu v komplikovanosti, jejich snažení však chybí jak výraznější rukopis, stejně jako se kvůli zmíněné komplikovanosti ztrácejí atmosféry i tempo. A když se do toho kapela obuje, žel se ani nepřiblíží razanci takových Borknagar a zůstane u staroškolského riffování, těžkopádně naroubovaných vypravěčských vsuvek, zatímco třeba „kytarové honičky“ v instrumentální skladbě „Tak riekol les“ jsou jak ze špatného snu. Nebo špatné desky.
Ta touží po vzletnosti i pádnosti, k tomu by však potřebovala jedinečnější styl, nikoliv jen vyvanutý odér hodně chtěného dobrodružství. V albu tak možná můžeme hledat odchylku od metalového mainstreamu, ale jen sotva poezii. „Vlnobytie“ se snaží o originální tvar, zabředlo ale do žánrových klišé, které by nezapřely ani osmery housličky.
Tvůrčí rozhodnutí takto představit poutavé příběhy skrze tradiční (death) metal ozvláštněný hlasy z dob, kdy se žilo v roubených chalupách, rozhodně negovat nelze, stejně tak ale nelze zapírat, že se ambice alba zapomněly někde okolo roku 1998. Je logickou volbou, že se tradiční „příběhy s ponaučením“ snaží podat přístupnou formou – to by ale nemělo značit zároveň pohodlnost.
hodnocení: 4/10 (Viktor Palák)

„A recenzent se nemůže zavděčit ani jednomu táboru, protože oba jsou z valné části mimo.“

Hecatomb – Mighty Chaos
Nice To Eat You Records

Psát o deskách, jako je „Mighty Chaos“ od tureckých Hecatomb, je opruz. Pro drtivou většinu čtenářů bude naprosto nepochopitelné, jak někdo může takovou extrémní formu death metalu vůbec poslouchat. Pro ortodoxní jádro příznivců je to zase jediná hudba, co stojí za zmínku. A recenzent se nemůže zavděčit ani jednomu táboru, protože oba jsou z valné části mimo.
K pozitivům „Mighty Chaos“ bych zařadil především atmosféru totální destrukce, která se z nahrávky hlavně v závěru valí jako pach spáleného korditu z děla. Album je také pěkně kompaktní, nepostrádá agresivní údernost a valí se nezadržitelně dopředu, což může příznivcům skutečně extrémních žánrů imponovat. Za zmínku také stojí technická dovednost přítomných muzikantů, kterou by člověk úplně nečekal u kapely ze země jako Turecko, která zrovna neproslula metalovou scénou. A v neposlední řadě Hecatomb dokázali zvolit přiměřenou délku nahrávky a zastavit včas, než posluchače udolají vyčerpáním.
Druhá strana věci je, že na celé desce nezazní nic, co už tady stokrát nebylo. Příliš nechápu, jaký má smysl stále dokola recyklovat něco, co hráli Cannibal Corpse někdy před deseti a více lety; tedy s výjimkou zastydlosti určité části metalistů, která je ochotná si proplachovat uši stále stejným materiálem pořád dokola. Podobných desek vycházejí za rok stovky, někdy v lepší, tu v horší kvalitě. „Mighty Chaos“ bych pro výše zmíněná pozitiva jednoznačně zařadil do té první skupiny, ale to stále není důvod skákat radostí do vzduchu.
hodnocení: 6/10 (Jakub Němec)

„Po Lunatic Gods druhý příklad desky beznadějně zapomenuté v devadesátých letech a tehdejší představě o modernosti.“

Latitude 77 - …In Between the Lines
vlastní náklad

Snaha nestačí. Po Lunatic Gods druhý příklad desky beznadějně zapomenuté v devadesátých letech a tehdejší představě o modernosti. Latitude 77 se sice pyšní spoluprácí s žánrovým Andělem oceněným Matějem Lipským, jejich „nu-metalový crossover“ by ale neměl valnou šanci uspět ani před patnácti lety. Marné hledání melodického klíče, banální texty, těžkopádné frázování, a nenápaditá instrumentace kapelu vedou k silovým řešením, tohle lámání přes koleno jim ale nemůže projít. A tak nezbylo než napnout síly alespoň na produkci, nejsvětlejší moment jinak zoufale zapomenutelného alba.
Srovnání můžeme hledat u Lipského Negative Face či tradičnějších Matahari, ale zejména pak u crossoverových úderek Like Fool či Forrest Jump, které vše zvládají mnohem spontánněji a razantněji, než těžkopádní Latitude 77, kteří si vyloženě nabíhají, když za motto alba volí „nekonečné množství informací“, kterými se musíme probíjet, a svou hudbou se sami pasují na plevu obklopující slibná zrnka.
Latitude 77 objevují už dávno objevené, ostatně stejně jako Juraj Jakubisko ve svém fiasku „Post Coitum“, na jehož hudební složce se blíže nespecifikovaným způsobem kapela podílela. A pro lokálnost desky se tak nakonec celkem příznačně jeví, že ačkoliv její autoři děkují za korektury v angličtině, nedá se ani v tomto ohledu hovořit o dobré práci.
hodnocení: 3/10 (Viktor Palák)