Lumisokea: paradox, kdy přemíra světla způsobí naprostou tmu

Před festivalem Lunchmeat, kde představí novou A/V show Nibiru, jsme se s nimi bavili o inspiracích, přístupu ke skládání a samotném chápání hudby: jako abstrakce, světa v sobě samotném, jehož magické zákony duo objevuje.

Ve tvorbě Lumisokey se protíná několik rozdílných přístupů – klubová hudba s experimenty, tradiční principy s progresí. K čemu měl projekt směřovat, když jste ho založili?
ANDREA: Pro mě není klubová hudba protikladem experimentování. A výpůjčky z tradiční hudby mohou fungovat v progresivním kontextu, progrese je hodně široký pojem. Ale dá se říct, že Lumisokea je ovlivněná formami hudby, mezi kterými není jasná spojitost (třeba dub a musique concrète), ale ve skutečnosti spolu mohou interagovat a fungovat ve stejném prostředí, i když na první pohled působí úplně rozdílně.
Se skládáním hudby jsme začali po několika společných improvizacích během studia. Rychle se ukázalo, že musíme spojit spontánnost našich improvizací s lépe naplánovaným vědomým rozhodováním, abychom našli prostor, ve kterém by mohlo společně fungovat všechno, co nás zajímalo: syntetické zvuky, běžné zvuky, zvuky založené na akustických nástrojích (klavíru, cellu, varhanách, zvonech, bicích), karnatická hudba (hudba z jižní Indie, pozn. aut.), perkusivní prvky.

Kolem Lumisokey se vyskytuje řada nezvyklých konceptů – samotné jméno, pojmy apofenie, Revarsavr (revolucionář Arsenij Avraamov, ruský avantgardní skladatel proslavený především megalomanskou Symfonií sirén). Snažíte se záměrně konfrontovat posluchače s určitou cizostí, s něčím neznámým? Má to nějakou spojitost se samotnou hudbou?
ANDREA: Slovo „lumisokea“ znamená finsky „sněžná slepota“ a není na něm nic tak zvláštního. Označuje paradox, fascinující stav mysli, ve kterém přemíra světla vede k pocitu naprosté tmy. Pokud ses někdy ocitl na sněhové pláni za slunečného dne, možná ses s tím setkal sám.
Těžko odhadovat, co může posluchačům připadat nezvyklé, ale věřím, že pro zvídavé lidi může být název jako Apophenia (EP z roku 2014; tendence vnímat vzorce v neznámých datech, pozn. aut.) výzvou k hledání projevů tohoto konceptu v jejich vlastním chápání naší hudby. Tvoření hudby nebo vydávání alb nevnímám jako konfrontaci, ale naopak spíš jako sdílení energie, která nás vedla k jejímu složení.

„Nesnažíme se o samoúčelnou improvizaci.“

Co vás vlastně inspirovalo rytmicky? Uváděli jste indickou a korejskou hudbu, můžete to rozvést? Zajímá vás takzvaná world music, nebo jde spíš o svého druhu samplování?
ANDREA: Samplingu nebo využívání samplů z hudeb celého světa se vyhýbáme, dáváme přednost vlastním nahrávkám nástrojů a předmětů. Příkladem jsou třeba perkusivní nástroje sestrojené Vladimirem Popovem z LP Transmissions from Revarsavr.
Ano, jihoindická klasická hudba nás inspirovala cyklickými rytmickými strukturami. Je to hudba, která zní zároveň důmyslně a přirozeně. Korejský žánr samul nori má pro nás zvláštní rituální, očišťující náboj, který navozuje posluchači slavnostní stav účasti na hudbě. Inspirují nás i další hudby z celého světa, jak současné, tak starší. Půjčujeme si nápady z kulturního bohatství kolem nás a přepracováváme je v daném estetickém rámci Lumisokey.

Koenraade, tvůj debut zhusta odkazuje na literární modernismus, navíc vaše hudba podobně jako modernisté pracuje s citacemi a novým přepracováním minulosti. Navíc na mě působí podobně jako třeba T. S. Eliot celkem ponuře (narozdíl od citovaného utopika Avraamova). Vidíte tady nějaké spojitosti?
KOENRAAD: Ani ne, respektive pokud se modernismem rozumí úplný rozchod s minulostí, kterou pak nahrazuje marná honba za neustálou lineární inovací, nezařadil bych tam Lumisokeu. Minulost je něco cizího, jiného, co nabízí řadu příležitostí k znovuobjevování a přehodnocování. Jako „modernistický“ aspekt naší tvorby by se dal brát náš přístup k učení a přepracovávání netradičních technik (z jiných kultur a dob). Ale to se dá taky jednoduše označit za zvídavost přirozenou pro všechny umělce.
Co se týče ponurosti nebo utopie, naše hudba se vždycky zaměřovala na ohledávání akustických/hudebních témat, jako je textura, forma a rytmus, ne na koncepty či ideje stojící mimo hudbu. Na Transmissions jsme na Avraamova neodkazovali v politickém smyslu, ale přihlásili jsme se k němu coby zdroji hudebních nápadů a zvuků na albu. Také jsme chtěli upozornit na pozoruhodnou hudební a technickou kreativitu Avraamova a jeho souputníků.

Jak se liší váš přístup při skládání jednotlivých alb? Pracujete (i naživo) s improvizací?
KOENRAAD: Jednotlivá alba se vždy liší důrazem na konkrétní hudební nápad: někdy je základem zvuk nástrojů, se kterými chceme pracovat (na albu Mnemosyne jsme měli k dispozici speciální syntezátory), někdy stavíme na rytmech (Eavesdropping on Pianists)... Oba jsme se původně pohybovali v prostředí improvizované hudby, a proto byla improvizace v naší hudbě (při tvoření i živém hraní) vždycky důležitá. Ale to, jak moc budeme v konkrétních případech improvizovat, vychází z hudby samotné, nesnažíme se o samoúčelnou improvizaci.

Na Lunchmeatu představíte nový projekt Nibiru. Můžete nám o něm něco říct?
KOENRAAD: Hudebně bude navazovat na alba Mnemosyne a Transmissions from Revarsavr. Vizuálně budeme na Nibiru opět spolupracovat s Yannickem Jacquetem, renomovaným švýcarským umělcem, se kterým jsme vytvořili naši starší audiovizuální prezentaci. Půjde o projekci pomalu se otáčejících textur minerálů. Samotný název pak odkazuje ve vtipu i kriticky na konspirační teorii o mytickém meteoritu, který údajně ohrožuje Zemi.

Za zprostředkování rozhovoru děkujeme Abuovi a Honzovi.