Lotte Kestner - Bluebird of Happiness

Snově akustické (b)loudění
2013
Saint Marie Records
47:39 (12 skladeb)
acoustic folk / slowcore
http://lottekestner.bandcamp.com

Možná jsme se naučili vnímat hudbu jako součást svého světa, ale díky nové desce Lotte Kestner máte možnost zkusit se dívat na okolní svět z hudby. Prožít hudbu, ve které se odehráváte. Žádné recenzentské plky, ale vyvážená porce snění, akustiky, folku a upřímného písničkářství.

Nejprv příšerná pizza z polotovaru a pak senzační kafe arabica, někdy si prostě tu muziku musíte něčím vypodložit. Anna-Lynne Williams alias Lotte Kestner je veskrze osobitou figurkou nezávislé scény, v jejímž rejstříku se z jedné strany skví výraz alternativní divy a na té druhé třeba hostování na desce „Push the Button“ komerčně i žánrově přístupnějších The Chemical Brothers. Kdepak, žádná tvůrčí schizofrenie. Anna je příkladem té otevřené tvůrčí individuality, písničkářkou, které ten její projev prostě věříte, bezezbytku. Po dlouhých sedmnácti letech v dreampopové kapele Trespassers si nejprve „odskočila“ k sólové prvotině „China Mountain (2008)“, aby se od loňska už definitivně vydala po vlastní ose pod pseudonymem Lotte Kestner.

„Nahrávka samotná se tady stává pouhým vzkazem a příběh z ní dělá až otevřeně odevzdaný posluchačský prožitek.“

S Annou jsem se vlastně potkal prvně až na novince „The Bluebird of Happiness“ a bylo to takový to typický nesmělý rande, kdy už první dojem z přebalu dával tušit, že tyhle chvíle půjdou do hloubky, pod hladinu všedního dojmu. A popravdě, když deska dohrála, musel jsem si ji pustit znovu, abych se ujistil, že se to všechno skutečně stalo. Tohle je ten typ hudby, jak bych tak řekl, kterou si posluchač dotváří sám v sobě. Nahrávka samotná se tady stává pouhým vzkazem a příběh z ní dělá až otevřeně odevzdaný posluchačský prožitek. Anna se s tou svojí empatií pouští na tenký led akustického folku, slowcore s křehkou, ethereal polohou v hlase, zřídka podkreslený příjemně dronujícím podkladem. Dream pop bez zásadní elektroniky, přesto s intimitou Mint Julep, se skutečně nahořklou akustikou, jen ne vyloženě hravou, jako třeba od Julie Stone nebo Agnes Obel.

A když už jsem u těch prvních dojmů, hned úvodní song „String“ je pro desku naprosto určující. Pomalé tempo, smířlivý, přesto naléhavý přednes, netuctově chytlavý ústřední motiv a veskrze minimalistické provedení. Teprve u desáté skladby „Eggshell“, která jako jediná vychází z čistě elektronického základu, mě napadlo, že by celá deska mohla být formálně tvárnější, kdyby se Anna pustila do trochu odvážnějšího experimentování, třeba s ambientem nebo downtempem. Ale zároveň jsem byl docela rád, že se do žádných větších pokusů nenutila a příběh „The Bluebird of Happiness“ tak pro mě zůstal komplexní a maximálně autentický. Třebaže bez zásadnějších zvratů a překvapení.

Posledním důvodem k zamyšlení zůstala jen předělávka rádiové hitovky „Halo“ od Beyoncé, která se ještě před vydáním desky stala na YouTube vcelku populární. Říkal jsem si, jestli do takhle intimního alba patří coververze typově obdobné skladby, jenomže ono je to někdy právě o tom, že naléhavost a osobitost podání dokáže dát hudbě rozměr, ať už je jakákoliv. Proto bez nadsázky řadím těchhle pětačtyřicet minut k tomu nejlepšímu, co jsem letos napříč žánry slyšel. Zdánlivě nenáročný materiál, který není úplně jednoduchý na poslech, pokud se v něm skutečně chcete najít, a zároveň nenucený impuls k tomu zastavit se, oprostit se aspoň na chvíli od všech trablů, starostí, potopit se hluboko pod hladinu vlastního vědomí a dýchat, zhluboka dýchat. Vždyť hudba, která ve vás dýchá, žije.