Long Distance Calling, Sólstafir, Audrey Horne

Pohlcení se nekonalo
8. března 2013
Praha, HooDoo

Navštěvovat koncerty jen kvůli jedné z vystupujících kapel k hudebnímu životu tak nějak patří. Mnohdy mohou ti ostatní překvapit, avšak ne vždy se toto podaří. Objevovat nové kapely a žánry je sice činnost běžná a v určitém smyslu i vyžadovaná, avšak ne každý interpret či žánr nabízí takovou zajímavost, abych se do hlubšího rozšiřování obzorů dobrovolně pouštěl.

Jelikož jsem zřejmě nebyl sám, kdo mylně očekával začátek akce v sedm hodin, po dlouhé době jsem si vyzkoušel, jaké to je stát dlouhou frontu na odbavení. Zahajující Audrey Horne nepatří mezi nejznámější spolky, svou popularitu si získali především slavnými jmény, která jsou pod jejich tvorbou podepsána. Aneb jaké to asi je, když se blackmetalový kytarista pustí do hard rocku. Onen hard rock na mne působil poněkud zvláštně. Kupříkladu jsem se po většinu setu bavil, překvapivě. Nešlo o nějaký výjimečný koncertní zážitek, jen byla ta hudba tak příjemně jednoduchá a zpěvná, jak jsem to již dlouho nezažil.

V některých momentech, a nebylo jich málo, mi tvorba Norů připomínala koncerty na pivních slavnostech. Ne že bych chtěl kapelu přirovnávat k jakémusi alko rocku, to jen ta lehkost, nenáročnost a zapamatovatelné, tu a tam předvídatelné melodie vytvořily až letní náladu malého festiválku, kde je největší událostí selátko na rožni a pivo stojí dvacet korun i s kelímkem. Nic objevného či výjimečného se tedy při setu Audrey Horne nestalo a David Lynch by z té přímočarosti raději snědl vlastní hlavu.

Od islandských Sólstafir jsem čekal hodně. Patří mezi mé nejoblíbenější kapely a jejich poslední album „Svartir Sandar“ protáčím v přehrávači výrazně často. Jejich role na tomto turné mi byla a stále ještě je úspěšně tajena. Zmíněné album vyšlo v říjnu roku 2011, což jeho propagaci tolik nebrání, ale cestování s kapelami, které mají k hudebnímu pojetí Sólstafir skutečně daleko, to už jsem si sám pro sebe racionálně neobhájil. I tak jsem se na pány těšil, jelikož jejich loňské vystoupení na Brutal Assaultu mne pohltilo, nadchlo a dojalo. I proto jsem si přál vidět kapelu v klubovém prostředí, kde by její melodie působily a fungovaly ještě intenzivněji. Avšak nebylo mi přáno.

„Když se při tom mohou kolegové ženit, proč bych já nemohl plodit.“

Tentokrát jsem se nedokázal do jejich náladotvorné hudby potopit, ona hudba mne zase nedokázala pohltit, ač snaha byla zřejmě oboustranná. Vystoupení bohužel chybělo cosi, co by koncert přetvořilo v silný, emotivní a nezapomenutelný zážitek. Jsem si však vědom skutečnosti, že s tímto názorem budu zřejmě v menšině, avšak hudba je svým působením značně individuální a stoprocentní shoda je vyloučena.

Naopak jsem měl radost z těch fanoušků, kteří kouzlu Sólstafir tentokrát propadli, a mohu je bez obav označit za překvapivě vděčné a oddané publikum. Toho si jistě všimla i vůdčí postava kapely, zpěvák a kytarista Aðalbjörn Tryggvason. Nejenže diváky několikrát pochválil, což není nic neobvyklého, ale přidal i pochvalu Brutal Assaultu a dokonce se zmínil, že má kapela k Česku zvláštní vztah. Jejich debutové EP „Til Valhallar“ v roce 1996 vyšlo právě zde, tenkrát pod labelem View Beyond Records. Pro mě nová a potěšující informace. I když jsem tedy po setu nebyl nadšen, dojat ani pohlcen, jedno jsem si odnesl. Až jednou budu plodit svého potomka, bude mi u toho hrát „Fjara“. Když se při tom mohou kolegové ženit, proč bych já nemohl plodit.

Z headlinujících Long Distance Calling jsem měl šanci vidět pouze jednu skladbu, jelikož jsem se naivně domníval, že se mi podaří dostat posledním autobusem do rodného Liberce. Nepodařilo se a přišel jsem tím jak o vidinu klidně prospané noci, tak téměř o celý set německých postrockerů. Co jsem však doma před koncertem poctivě naposlouchal, ani mne to tolik nemrzí. Podobných kapel se v poslední době vyrojilo nemálo a já osobně k nim nemám vybudovaný žádný vřelý vztah, ale dle uspokojivé zaplněnosti sálu jsem tam nikomu ani nechyběl.

Očekával jsem jeden z těch koncertů, který by mne dostal do kolen. Dočkal jsem se však jen průměrné akce, na kterou nyní vzpomínám ve smyslu ohrané věty „kdybych to byl býval věděl, tak bych sem byl nechodil“.