Limp Bizkit – Gold Cobra

Vočugonadu baut dis rakšit?
2011
Universal Music
49:37 (13 skladeb)
nu metal
www.limpbizkit.com

Abyste ocenili novinku Limp Bizkit, je třeba se nechat omámit vzpomínkami a věřit, že ji kapela nebere smrtelně vážně, přestože podniká řadu obstrukcí, abyste si to mysleli. Vyjít totiž „Gold Cobra“ před jedenácti lety, byla by to naprostá bomba. Zvlášť, pokud jste se tehdy radovali ze své první občanky.

Vidím kolegu Viktora, jak se se svým obvyklým vždyť-to-je-přece-strašný úsměvem plácne do čela, a chápu reakci člověka, jenž v hudbě hledá „něco víc“. Vidím však i patnáctiletýho kluka, co přepíná na MTV v naději, že chytne „hej, lakačo“ a bude se moct s kamarádama zase dohadovat, jestli toho husťáka v červené kšiltovce na konci zatknuli doopravdy. Ano, abyste ocenili comebackové album Limp Bizkit, je třeba nechat se omámit vzpomínkami a věřit, že ho kapela nebere smrtelně vážně, zhruba jako když na konci novinky cituje s humorem svůj průlomový singl.

Durst a spol. se prý rozhodli pro návrat, jelikož byli „znechuceni a znuděni stavem současné tvrdě hudební scény“. Tvářit se spásně a plnými hrstmi kolem sebe rozhazovat nu metal model 1999 sice může působit poněkud bohorovně, ale apriorně v tom nevidím nijak zásadní prohřešek. Dokonce si troufnu tvrdit, že vyjít „Gold Cobra“ mezi „Significant Other“ a „Chocolate Starfish and the Hot Dog Flavored Water“, nejspíš by obě desky komerčně uvrhla ve svůj stín. Což jinými slovy znamená: co song, to potenciální hit. A jestli Limp Bizkit vsadili na hudební jistotu návratem k tomu, co se již kdysi osvědčilo, i to jim rád prominu. Z desky je patrné, že se při jejím nahrávání bavili a co může být vhodnějším argumentem proti zlým jazykům, kteří by tvrdili, že rozpory mezi Borlandem a ostatními členy zahladily dolary?

„Považujete-li se za plnoleté, radím vám, moc nad ‚Gold Cobra‘ nepřemýšlejte.“

Ovšem představuje-li pro vás nu metal v podání Limp Bizkit stejně jako pro mě generační záležitost, patrně při poslechu „Gold Cobra“ dřív nebo později narazíte na potíž. Kapela na jedné straně silnými slovy obhajuje svou pozici na scéně a smysluplnost comebacku, což je pochopitelné, na straně druhé však vytváří stejnou iluzi pouličního buřičství jako před deseti a více roky.

Gangsta pózy a rýmovačky plné frajírkovské nadřazenosti ovšem čtyřicetiletému Durstovi – hudební celebritě, filmovému režisérovi a otci dvou dětí – už uvěříte jen stěží. V opačném případě se z textů vytrácí nadhled a z vtipného se rázem stává směšné. Snad jedinou výjimku tvoří baladická skladba „Loser“, v níž Durst zcela prostě odhaluje svou lidskou obyčejnost, a která se naštěstí nesnaží být druhou „Behind Blue Eyes“.

Takže: aniž bych ze sebe chtěl dělat rozumného a dospělého, považujete-li se za plnoleté, radím vám, moc nad „Gold Cobra“ nepřemýšlejte. Já mozkově vypnul a poslech byl hned zábavnější. Jako kdysi, když jsme neuměli anglicky a bez internetu toužebně čekali na to svoje „lakačo“.