Lily Allen – Sheezus

Matriarchát
2014
Regal | Parlophone
49:40 (14 skladeb)
pop
www.lilyallenmusic.com

Lily Allen je první hudební hvězdou vzešlou čistě ze sociálních sítí. Zatímco se MySpace měnil v síť duchů, vydala Allen již třetí album a zaznamenala mnoho úspěchů, bulvárních kauz a životních kotrmelců. Obrazem toho, jak moc se změnila, je její aktuální deska.

A Lily Allen se nezměnila. Alespoň se tak tváří a přináší podobný mix hudby, textů, emocí a témat jako dříve. Na „Sheezus“ tak posluchač nalezne to, co očekával – jednotlivé songy se povětšinou odehrávají ve středním tempu, takže album neutíká ani moc rychle, ale ani nenudí. Tempo navíc skvěle pomáhá vokálu, který stále nabízí velmi málo poloh a omezenější rozsah. Toho si ale během běžného poslechu téměř nelze povšimnout, jelikož producent (většinu skladeb složil Greg Kurstin, který je podepsaný i pod předešlými alby Lily Allen, a který skládá pro úžasné The Bird and The Bee) s tímto handicapem velmi schopně pracuje a maskuje ho.

„Je to takové hezké a sladkobolné dojímání se.“

Z hudebního hlediska se „Sheezus“ oproti předchozím albům posunul, využívá současné trendy, které však vždy dokáže naroubovat a skloubit tak, že perfektně sedí k textům, a právě v komunikaci hudby a textu pravděpodobně spočívá největší klad. Dubstepové výpady či použití orchestrace nepůsobí samoúčelně ani exhibicionisticky, dávají smysl a často vytváří prostor pro vtip, ať už ve chtěném kontrastu slov a hudby či v umocnění vyznění vokálu. Od hudby na písničkově pojatém albu zkrátka nelze čekat extrémní progresi, ale spíše skvěle zvládnuté řemeslo s širokým spektrem výrazů a poloh, které perfektně podpoří interpreta a poslouží spíše jako ilustrace a základ pro jeho vlastní exhibici.

Středobodem je totiž jako vždy u Lily Allen text. Talent pro zhuštění velkého tématu do jednoho sloganu prokázala již na předchozích albech, proto již nepřekvapí, stejně jako schopnost z těchto „tweetů“ udělat jednoduše zapamatovatelný motiv, který uzavře do až dětsky jednoduchého popěvku. Tematicky zůstává Allen velmi osobní a kritická, což také není velké překvapení, jen témata rozchodu, hledání nového partnera a večírků nahradilo téma rodičovství. Sexuální život samozřejmě zůstává, jen se proměnil ze stesku nad neschopností partnera („Not Fair“) na chlubení se jeho výdrží („L8 CMMR“), jakož i utahování si z celebrit a showbusinessu. Zmiňuji-li pak rodičovství, nemám na mysli ztřeštěnost a komediálnost v linii takových Čokovoko, ale umírněný laskavý humor. Je to takové hezké a sladkobolné dojímání se.

„Když nad vypočitatelností oči nezavřu, pustím si raději Čokovoko nebo Debbi Love.“

A právě zde je největší rozdíl mezi předchozími alby a tím nejnovějším, z něhož je citelná smířenost se situací, ba rutina. Lily Allen to každopádně sama drze přiznává („Insincerely Yours“), dokonce se jí daří udržet image prostořeké holky, která si uvědomuje svou situaci a dokáže o ní hovořit. Problém je však v tom, že s danou situací je nejen smířená, ale vlastně jí vyhovuje. Allen zkrátka nalezla ideální polohu mezi upřímností a show, mezi pravdou a stylizací. Nelze ji tak jednoduše zaškatulkovat ani do mainstreamu (kam samozřejmě objemem prodejů a poslechovostí patří), ani do nezávislé scény (do které se naoko stylizuje, ale jen tak, aby i to bylo možné brát za vtip). Jedná se o podobnou situaci, kterou popsal Karel Veselý v článku „Proč tak smutně? Úvod do emo rapu“. Jedná se o jistou estetiku loserovství – hru na to, že je interpret jedním z nás, má podobné problémy, rozumí nám, dokonce nám propůjčuje část své hvězdnosti, protože to, co dokázal on, se může povést komukoliv. Zároveň si ale drží naprosto vědomý odstup, aby hvězdou zůstal.

Jde o poměrně novou a ne příliš okoukanou strategii, která v posledních letech začíná bodovat (ať už v odkazovaném článku zmiňovaný Drake nebo veleúspěšní Mackelmore & Ryan Lewis). Právě díky odstupu od kontroverznějších témat či méně uhlazené formy je Lily Allen tam, kde je – perfektně poslouchatelná, příjemná a zároveň dávající posluchači pocit jisté intelektuální nadřazenosti nad průměrným popem. Když si ovšem odmyslím tuto chtěnost a image, je „Sheezus“ prostě výborné album. Když ale nad vypočitatelností oči nezavřu, pustím si raději Čokovoko nebo Debbi Love, byť to není tak jednoduše a příjemně poslouchatelná produkce.