Lights Out Asia – Hy-Brasil

Šálek dobře upražených emocí
2012
n5MD
70:59 (12 skladeb)
downtempo/post-rock
http://lightsoutasia.com

V kontextu žánru nenápadný projekt Lights Out Asia i popáté nápaditě míchá subžánrové chutě, upřímné tvůrčí nadšení a veskrze autentické nálady. Sedmdesát minut hořko-sladké reality v šálku kvalitního espressa.

Nedokážu jednoznačně říct, jestli už post-rocku došel dech, ale jestli existuje žánr, pro který je největším limitem už samotný umělec, byl by to právě tenhle. Když stavíte na emocích, pak jsou právě vaše vlastní pocity tím nejzásadnějším měřítkem, které vám brání nebo naopak umožní překlenout jakýkoliv žánrový stereotyp, jakékoliv hudební limity.

Samotný post-rock se už definitivě rozštěpil na čistě kytarovou intelektualitu, na vyváženou fúzi kytar s elektronikou a na jasně dominantní elektro, kterému kytary přizvukují. A touhle variantou už lze identifikovat Lights Out Asia, dvojici umělců, která přímo vychází z experimentálních a dreampopových odkazů Briana Ena, Ulricha Schnausse a nejklasičtějšího shoegaze od My Bloody Valentine. Ale sami dobře víte, že tahle muzika není o faktech.

„Směr i formu tady udává syntezátorové downtempo někde na pomezí dream popu a new age.“

Pátá řadovka nazvaná „Hy-Brasil“ je takovým pomyslným autogenním tréninkem, kterak vytrhnout svou přehlíženou nevšednost uvězněnou v nudnou všední realitu. Dýchejte. Pomalu, uvědoměle. Město za okny, masa klamně vydávaná za svět, co se odráží do skel, ale do vás už neproniká, dobrá brazilská káva a hudba. Hudba, kde se zvukové vibrace mění v mořský příliv, takže je cítíte nejen v sobě ale i na sobě. Vykašlete se na pózy, na formulaci otázek a na hledání odpovědí – Lights Out Asia jsou kapkou živé vody v Mrtvém moři, tělem unášeným neprostupnou hladinou a nadlehčovaným vlastním tvůrčím entusiasmem.

Směr i formu tady udává syntezátorové downtempo někde na pomezí dream popu a new age. Ne, skutečně nevařím ze slané vody, už v druhé skladbě „She Played with Time“ jako bych slyšel devadesátkové odkazy Michaela Cretua a jeho projektu Enigma. Absence druhé kytary umožnila Miku Ystadovi a Chrisi Schäferovi dostat dvě základní tvůrčí složky do nebývale přístupného, otevřeného souladu, výrazně cinematických ploch, které lze hledat i u takových The American Dollar nebo The Candlepark Stars. Dokonce v některých okamžicích působí elektronika až nechtěně osmdesátkově (osmá „Ghost Identifier“), což vlastně podtrhuje jednu ze sebedefinic kapely coby „soundtracku z imaginárního klubu v legendární sci-fi Blade Runner.“

Kytary tu prostě otěže nedrží, namísto toho se nechávají vést, drží formu, dokreslují melodii, což je ale jedině ku prospěchu věci. Lidé obecně věří hlavně v to, co dokážou prožít a „Hy-Brasil“ je už ze své podstaty uvěřitelným prožitkem, který může limitovat jen jeho možná tempová jednotvárnost. Tu však naprosto legitimně vyvažuje míra sugestivity, ať už v rámci jednotlivých skladeb, tak kompaktnosti pulzujícího celku. Ač nejde o čistokrevný post-rock a ani ukázkové downtempo, dohromady tvoří tyhle dvě složky sedmdesát minut příjemné hudební kulisy i ústřední motiv nevšedně všedního dne.

O té nejjakostnější brazilské kávě se říká, že vyniká vysokou jemností, vyrovnaností a pravidelností zrn. A nic jiného nemohu říct ani o aktuální desce Lights Out Asia. Soulad, svrchovaný soulad v každém detailu, kouzlo, které není o samotné víře, ale o hloubce a otevřenosti celkového prožitku. Teprve pak se z dílčích kouzel stává magie. I když „Hy-Brasil“ neudává směr a nepodtrhuje zmíněné žánrové standardy, přesto je bezděčně ukázkovým příkladem jistého hudebního směřování. Deska hořká, ale dobrá!