Letmý poslech: Martyn, Björk a Rustie

Martyn – „Ghost People“
Jestli ve mně nová deska holandského producenta Martyna něco evokuje, tak jakousi fiktivní cestu DJe s generačními i časoprostorovými nuancemi. Martyn si svým debutem „Great Lenghts“ vydobyl mamutí respekt. Mnohovrstevnaté album, které pestrost bralo jako vyjadřovací prostředek. Od testosteronových dubstepových mlátiček, po tak křehkou věc, jako byl song „These Words“ s hostující Dbridge.
Lidem, kteří rádi kategorizují, nová deska „Ghost People“ zdánlivě ulehčila život. Zvukově střídmá, rytmicky většinu času loajální k pravidelnosti 4/4, pulzující basy, tučné beaty a výrazné perkuse. Musím říct, že tahle konstalace ve mně vzbuzuje dost nejasný pocit. Struktura skladeb ani nenudí, ve svém přímočarém sdělení obsahuje množství sekundárních motivů, které definují zvukovou opulentnost. Spíš mam při poslechu pocit, jako kdyby se mě ta deska snažila vykopnout přímo mezi pódium, bar, páteční párty světla a lajnu koksu na záchodě. To někde na úsečce mezi Berlínem a Londýnem.
Tak jako na minulé desce, i zde se objeví vokál deklamátora MC Spaceapea, ale tentokrát v roli uvaděče v otvírací „Love And Machines“ („analog kiss and digital glance“ – tento jeho úryvek mi tak nějak shrnuje koncepci celého alba). Martyn v rozhovorech často zmiňuje, že na rozdíl od novinkové „Ghost People“ byla první deska „Great Lenghts“ mnohem více osobní. Ten chlad je, myslím, cítit, anonymní hrdina naplňuje životy anonymních lidí skrze svoje beaty. Tracky svoji duši dostávají právě až v tomto kontextu nebo nějakém slušivém mixu, kde se jim určitě bude taky moc líbit. Uvidíme, kam až se nám tahle deska rozroste, je mnoho způsobů, jak s ní naložit. Každopádně i tento pokus Brainfeederu vyšel.

Björk – „Biophilia“
Samozřejmě je hodně naivní a hrubě nekorektní dělat závěry po několika málo posleších. A u umělců, jako je islandská diva Björk, to platí dvojnásob. Poslední dvě alba „Medúlla“ a „Volta“ mě ale zaklely jakousi skepsí. „Biophilia“ je ovšem velkolepý multimediální projekt, u něhož si nejsem úplně jistý, jakouže pozici tam má samotná hudba. Občas mám totiž dojem, že „pouze“ doplňkem k něčemu, co nejspíše nikdy asi nevyužiji. Slovo „pouze“ má v předešlé větě kolem sebe ty uvozovky z jednoho prostého důvodu – a sice že ta počáteční fáze zkoumání audio částí „Biophilie“ je přinejmenším dobrodružná.
Björk se zmítá v minimalistických aranžích, které jako kdyby obtékaly její výrazný vokál. Někdy harmonicky, jindy zcela nepřizpůsobivě. Eruptivní návaly agresivní elektroniky odkazující k ranému rave jsou spíše výjimkou, ale výživnou. Podivný muzikál plný anomálií. Zákoutí tajemných světů je krásné, na finální verdikt je ovšem třeba si počkat.

Rustie – „Glass Swords“
Jedno slovo? Jízda! Až novináři budou chtít tuto desku žánrově nějak ohraničit, vzniknou bujaré bastardí žánrové sloučeniny nebo se drtivá část recenze smrskne na výpis všemožných stylotvorných pojmů, které jsou na této desce obsaženy. Podobně nekonkrétní bude také časové zařazení, protože ta pokleslost osmdesátých let, se kterou Rustie pracuje, dostává v jeho futuristickém souboji křišťálových penisů úplně nový význam. Abych se přiznal, tak snad poslední věc, která se mi od Rustieho naposlad fakt líbila, byl sing „Bad Science“.
Ten vyšel, tuším, v roce 2009 a od té doby prakticky vznikala jeho debutová deska „Glass Swords“. Bál jsem se, že bude chtít trumfnout Hudsona Mohawka v systematické šílenosti, ale jeho debut skvěle drží při sobě, rozumně střídá rytmus, obměňuje brakovost vyšším uměním a naopak a skladby místo zběsilého bpm dopuje neuvěřitelnou změtí nápadů. Zvraty ve skladbách nejsou násilné a přesto jich tam je tolik, že člověk nestíhá počítat. Občas si sice říkám, že zvukovou databanku v několika případech má vypůjčenou od Hudsona, ale čert to vem!