Letmý poslech: Heiden a Root

Heiden – „Dolores“ (vychází 1. 11., Naga Productions)
Root – „Heritage of Satan“ (vychází 25. 10., Agonia Records)

Dvě kapely vzešlé z blacku, jedna se vrací k jeho původním podobám, druhá se od něj pořád více odklání. Jedna má zastánce až fanatické, druhá zůstává v ústraní. Jedna nemluví o ničem jiném, než o Satanovi, druhá se na novém albu „modlí“. A my přinášíme první glosy očekávaných alb.

Heiden – „Dolores“
Při zmínkách o vývoji, jakým během své existence Heiden prochází, by se dalo lehce upadnout do klišé – poslední tři nahrávky se od sebe odlišují úměrně žánrům, v nichž se kapela zhlédla, zatímco recenze a rozhovory se naopak podobají až příliš – všechny onen vývoj alespoň zmiňují, když už rovnou neopěvují. Skoro se mi tedy až nechce psát, že „Dolores“ je zase o velký kus jinde než předchozí tvorba.
Black metal v jakékoli podobě odvál čas do nejposlednějšího zrnka, objevila se – rocková kapela s metalovými vlivy. Schválně píšu s pomlčkou, protože s dalšími poslechy nacházím další a další nuance. Heiden se ukazují jako zruční v umění brát z mnoha směrů a přitom se nedopustit splácaného hybridu s Mono na strunách a Gorgoroth v hubě, jak se stává některým oceňovaným současným kapelám.
„Dolores“ působí jemněji a zároveň uhrančivěji než kdy dřív. Jak to? Na Heiden je vidět, jak bývá produktivní jednoduše zahodit, co se vám nechce vláčet dál. Pak nejenže vzniká svůdně elegantní hudba, ale kdysi blackoví pohané začnou dělat téměř rockovou hudbu, co si bere z metalu, ne naopak. Vida. (tk)

Root – „Heritage of Satan“
Brněnští Root se novou deskou přiznaně pokouší o syrový návrat, který osloví zejména fanoušky vzývající tradiční podoby metalu. Vědomí, že se zde pracuje s odvěkými a starými konstatntami žánru, působí jako polehčující okolnost a, ano, je zde i několik silných kytarových motivů, které znějí jako Root v největší síle.
Jde ale jen o záblesky, ne kontinuální sílu, navíc jsou zde k zachycení i momenty řemeslně vyloženě bezradné (závěr „In Nomine Sathanas“, některé nástupy). Silnější než old-schoolovost je ale nakonec dojem, že jde o zřetelně navazující pokračování obou desek, které Root nahráli v době odchodu Blackieho a po něm, a žel též jimi reprezentované sestupné tendence.
Celkově se „Heritage of Satan“ jeví jako kolekce tradičních metalových vypalovaček s blackovým odérem a typickým (netradičním) zpěvem, která se pokouší o lehce progresivnější ostří (Ashok ostrouhal), ale sráží ho naivní satanistická obraznost, která postrádá kouzlo o to víc, oč víte, jak dokázali Root čarovat dříve. Ty tam jsou atmosféry, které ovládaly celou desku, ty tam jsou nápady, které působí silně i roky poté. Na fanoušky, kteří na koncertech neustále vyvolávají zejména staré skladby, je mířeno pokračování jedné z nich, „Písně pro Satana“. „In Nomine Sathanas“ je vypalovačka, která celkem dobře ztělesňuje, na koho že současí Root míří.
Čím více Root znáte, tím více je jejich současná bubákovina („Purify the Earth, mmm.“) nezáživná. A když už se pokouší o humor vědomý (závěr desky – tedy alespoň doufám, že jde o humor), je to hodně těžkopádné. Kapela je, zdá se, zajímavá už jen papírově a s ohledem na minulost. Protože i démonický smích na pozadí bouřících bicích se oposlouchá.
Měli-li Root s alby „Black Seal“ a „The Book“ našlápnuto k evropské špičce alternativního temného metalu, momentálně poskakují spíše po boku projektů Vlasty Henycha. A čert vem, že jim v tom pomáhají Nergal a Blasphemer. (vp)