Letlive - Fake History

Lekce zdravé agresivity
2011
Epitaph Records
56:11 (14 skladeb)
post-hardcore
www.myspace.com/letlive

Buďte srdečně vítáni na dnešní lekci zdravé agresivity, kde budeme probírat, jak se nebát ze sebe přirozenou cestou vypudit negativní myšlenky, zabalit je do lyrických vět, podpořit to živelnými melodiemi a precizním tempem, a tím pozitivně ovlivnit i další lidi kolem sebe. Dnešními přednášejícími jsou Letlive.

Album „Fake History“ kalifornská pětice nestvořila letos; nahrávka byla zaznamenána na konci léta 2009 a dostala se do digitálního hudebního světa pod záštitou Tragic Hero Records v dubnu roku 2010. Nicméně poté, co si Letlive vzal pod svá křídla punkový gigant Epitaph Records kytaristy a skladatele Bad Religion Briana Gurewitze, nemohlo přijít nic jiného, než reedice oblečená do nového hávu, prodloužená o tři skladby a prezentovaná jako produkt z roku 2011. Jak ale níže uvedené odstavce prozradí, je dobře, že se tak stalo, protože když je něco hezkého, tak proč to nevydat dvakrát.

Sestava Letlive se víceméně ustálila kolem roku 2009, kdy podepsali smlouvu s vydavatelskou agenturou Tragic Hero Records a začali pracovat na třetím albu, které pro ně jednoznačným způsobem určilo novou a výrazně světlejší cestu. Ze zakládajících členů do dnešního dne zůstal pouze zpěvák Jason Aalon Butler.

Jakmile se spustí intro této desky, začne se pěkně vyjasňovat, že půjde o svižnou a energickou show, která je citlivě dobarvena stylově distorzním zvukem, jenž zrovna tady padl na úrodnou půdu. Na prolog naváže skladba s nejasným názvem „The Sick, Sick, 6.8 Billion“, kde jsou znát hlavní rysy tvorby, a to je frenetičnost, živelnost, emocionalita a smysl pro humor, kdy Butler nechá zastavit produkci, jednoduše sdělí „OK, my bad“ a pak se pokračuje dál. Všechny tyto zcizovací prvky působí nesmírně svěže, neohraně a zábavně.

„Nezní jako nějaký kazatel s mravními doporučeními, ale spíše si dokáže připoutat posluchače svým projevem.“

V „Renegade 86“ dají Letlive pro změnu jedním přechodem vzpomenout na Rage Against the Machine. V „Enemigos/Enemies“ dominuje zajímavým způsobem basová smyčka a chytlavý zpěvný refrén, kde frontman zcela věrohodně dokazuje, že umí i zpívat a nikoliv jen řvát jako šílenec. U Kaliforňanů je příjemné, že jejich koktejl o mnoha vrstvách nepůsobí jako mišmaš ve stylu českých crossoverů „dáme tam všechno, pokud možno do jedné skladby“. Letlive jemně propojují různé styly, vytvářejí z nich symbiózu a především je nestaví jako protiklady k sobě, nýbrž je využívá coby spojovací články.

Tvorba těchto post-hardcoristů se z lyrického hlediska hodně týká osobních zpovědí. Příkladem budiž slzopudná „Muther“ nebo oči otevírající „Day 54“. Naproti tomu singl „Casino Columbus“, k němuž byl vytvořen i klip, působí jako ideální hitovka do psychiatrických léčeben, kde je hlavním mluvčím Butler se svými emočními přechody skládajícími se z bláznivého smíchu, hlubokého vzdychání, refrénu s vysokým rejstříkem či vzteklým jekotem na vysoké úrovni. Navíc vůbec nezní jako nějaký kazatel s mravními doporučeními, ale spíše si dokáže připoutat posluchače svým projevem. To ostatně dokázal též na letošním koncertě v pražském klubu Roxy.

Pokud chtěli Letlive albem „Fake History“ dokázat, že americký punk (v jejich případě přesahující své hranice) je stále naživu a daří se mu dobře, jak proklamoval frontman, tak za tuhle desku se mohu zaručit, že věta nebyla ani v nejmenším laciným reklamním trikem.