Les, Azkaza

Věřím v Les
6. prosince 2013
Liberec, Azyl

Už jsem to říkal mnohokrát – v Liberci funguje víc kapel než tam je samotných hudebníků. Propojené sestavy tak nejsou ničím výjimečným, což lze úspěšně demonstrovat na další novotě podještědské scény, kapele Les.

Jejím přísným a neústupným kapelmajstrem není nikdo jiný než Vrablo, známý především jakožto basák úspěšných Drom. Člověk ošlehaný nezanedbatelným množstvím odehraných koncertů jak v naší vlasti, tak i v určitém ohledu mnohem přínosnějšími zahraničními vystoupeními. Tentokrát však nechal basu opřenou o aparát a vzal do ruky kytaru. Pod jeho přísným dohledem v Lese účinkují ještě další čtyři mladíci (čímž nechci říct, že by Vrablo byl dědek, vlasů má ještě dost), kteří nabyli jisté zkušenosti ve spíše regionálně známých kapelách jako Defcon1, Sick, Gore, Suffer, Gur, Cyber Bastards či Střevní potíže.

Poprvé spolu zahráli v půlce listopadu letošního roku, kdy v Azylu sdíleli pódium s polskými anarchopankáči Hasta la Vista. Premiéra to byla veskrze povedená, technické problémy a místy znatelné symptomy nesehranosti i nervozity přebilo jak nadšení a zapálení kluků na pódiu, tak upřímná a značná podpora pod ním. Druhé vystoupení se odehrálo koncem prosince na pražské „Půlce“ v rámci Zefvovy akce Sanity Fail s výsledkem taktéž uspokojivým, ačkoliv i zde by se dalo najít několik výtek, kterých si je kapela určitě vědoma.

Třetí vystoupení proběhlo opět před věrným publikem v domácím Azylu. Za zvukařský pultík se tentokrát, a snad úplně prvně, postavila Ginger, bubenice Underground Theatre. Její zvučící premiéra dopadla k mému neskrývanému potěšení vynikajícně, tak dobrý, jasný a v rámci možností klubu konkrétní zvuk jsem opravdu nečekal, všechna čest. O samotném žánru, který kapela hraje, se vedou sáhodlouhé diskuze, na konečný verdikt je však ještě brzy. Orientačně lze hovořit o něčem v rozmezí posthardcoru, blacku, screama, crustu a klidně i sludge a dalších všemožných škatulek, dle libosti každého. Až čas a především další vystoupení žánrové zařazení konkretizují a usnadní.

„Práce, kterou kapela ve zkušebně poctivě odvádí, byla znát z každého zahraného tónu.“

A teď budu jen chválit. Je nehorázně příjemné vidět, jak Les s každým dalším koncertem rostou jako kapela před očima. Chyby se úspěšně eliminují, výkon se stává suverénnějším, autenticita nabírá na síle. To vše toho večera vyústilo v parádní koncert plný energie, dobré nálady a uvolněné, i tak ale hutné atmosféry. Ta práce, kterou kapela ve zkušebně poctivě odvádí, byla znát z každého zahraného tónu. Ať už jde o postupně se tříbící instrumentální výkony všech kytar a basy, jistější zpěvy i znatelně stabilnější bicí, progrese je nezanedbatelná a především vítaná. Věřím v to, že se region bude brzy moct chlubit dalším zajímavým jménem, věřím v Les.

Holešovská Azkaza tvoří potemnělý posthardcore/screamo s crustovou krustou. V letošním roce vyplodili debut s názvem „…v oblacích beze jména, ve větách beze slov…“, který sám o sobě těm bystřejším poodhalí, kam přibližně jejich tvorbu zařadit.

Výrazné hardcorové pasáže v tu pravou chvíli střídají posthardcorové tóny, české texty mají smysl i hloubku a také po pěvecké stránce lze s potěšením mluvit o uspokojivém dojmu. I zde sehrál svou roli povedený zvuk jejich koncertu, který významně napomohl k přesvědčivějšímu a údernějšímu výkonu. Azkaza je se svým hudebním výrazem přesně jednou z těch kapel, co do dramaturgie klubu zapadnou natolik přirozeně, až má člověk z jejich vystoupení pocit, že tu hrají každý měsíc. Zmíněnou nahrávku již mám ve svém držení, podrobnější analýza by tak z potenciálu kapely měla odhalit mnohem víc.

Příjemná návštěva a radostné výkony obou vystupujících kapel tak pořadatelský debut Bučin a Bukvic přeměnily v očekávaný úspěch, na kterém se neúčast My Funeral nijak významně nepodepsala.