Lento – Anxiety Despair Languish
Italové Lento jsou nejen jednou z tamních kapel, které se jaly kombinovat hutnost se znervózňujícími geometrickými kejkli, ale taky kapelou s velmi výrazným vývojem. Pokud minulá deska „Icon“ mohla trochu splývat, jejich třetímu albu to rozhodně nehrozí. Protože i v temnotě lze nacházet odstíny, ba pestrost dosud nejvýraznější.
„Anxiety Despair Langusih“ je nejen nejpestřejším albem Lento, ale zřetelně i albem nejvíce ambiciózním. Velkorysost navozují jak názvy skladeb, tak žánrové rozkročení. To se sice znovu pohybuje na pomezí post-hardcoru s náznaky náladotvorného ambientu, tentokrát se však častěji uchyluje k melodiím, které zase zvýrazňují, o kolik více je na téhle desce opojného rituálna. Neproniknutelná hutnost si s ornamentálností, ve které je čitelný každý tón, rozumí až nečekaně dobře.
Ano, i tentokrát je poznávacím znamením zejména zatěžkanost až nesnesitelná, přičemž ale ona nesnadná vstřebatelnost nepramení z hutných kytar, ale toho, jak se tříští do precizních a nevyzpytatelných tvarů. Na druhou stranu však Lento i při maximálním pedantství uchovávají vzdušnost svých skladeb a neustále udržují koncentraci. Smysly bystřící nahrávka v podstatě dokonale uplatňuje strategii, kdy nejprve zaujme pozornost a pak posluchače rozdrtí.
„Když se porozhlédneme po Itálii, je docela zajímavé, kolik hutně-krkolomných kapel pochází právě odtamtud.“
„Anxiety Despair Langusih“ je velmi pestrým terénním průzkumem, kdy se od neurčitých zvuků z nejzasutější skuliny jeskyně dostaneme až k bezprostřednímu obřadnímu tanci kolem ohně, jakému napomáhají opakující se hutné riffy a hypnotické bubnování. Jistě, moře, od kterého vane vítr, se jmenuje Neurosis – spojení to ale není nijak násilné. Lento díky kombinaci kompaktnosti a dobrého načasování, kdy vybrané motivy plynou až nečekaně dlouho, aby se později nepostřehnutelně snoubily s novými nápady, probouzejí obřadní náladu, kterou nenaruší ani zřetelná krkolomnost některých z nich.
Zapadnout by nemělo ani to, jak vyrovnané tohle album je, navzdory tomu, že díky zvolenému stylu pracuje s početnou linií motivů, jaké by uondanějším kapelám vystačily na mnohem déle. Lento však nejenže si nic neusnadňují, ale ještě odvážně rozvíjejí svůj majestát, který navzdory možnému zaškatulkování vylučuje jakoukoliv pózu a pompu. Ano, pořád se pohybujeme v černých vodách post-hardcoru, zřetelné závoje na okrajích vln však prokazují, že i ve tvrdosti může být cit.
Když se porozhlédneme po Itálii, je docela zajímavé, kolik hutně-krkolomných kapel pochází právě odtamtud, respektive z labelu Supernatural Cat: Morkobot, Ovo, do značné míry i Ufomammut, s nimiž Lento v roce 2007 nahráli i společné album. Kde se to v těch Italech bere?
