Le Bain de Maid – Mlčím, zapomínám

Pláčeme vzpřímení
2012
Venus Flag Records
40:47 (6 skladeb)
postrock/screamo
www.bandzone.cz/lebaindemaid

Na dnes již Ještědskou Odyseou nahrazeném festiválku Hradby fest jsem byl skoro přesně před dvěma roky svědkem jedné z těch stále docela raritních situací. Letmá příprava na doposud neznámou kapelu poslechem z Bandzone zařadila nadcházející vystoupení do kategorie „chci vidět“, avšak již během první skladby mi bylo jasné, že chebsko-chodovská trojice nebude jen obyčejnou lokální kapelkou.

Le Bain de Maid patří mezi ty interprety, jejichž síla je zřejmá především naživo, avšak na rozdíl od jiných ani ve studiové tvorbě kvalitou nezaostávají. Debut „Mlčím, zapomínám“ plynule navazuje na první EP z roku 2010, leč určitý posun je nezanedbatelný. Především po skladatelské stránce lze cítit značně vyvinutější cit pro ztvárnění melancholie, která tak nevyznívá pateticky a samoúčelně, ale naopak vytváří ucelenou náladotvornou podobu alba s jasně vymezenými emocionálními rovinami, na kterých se pohybuje.

Druhý pohled: Viktor Palák dává 6/10.
Emocionální hardcore v podání Le Bain de Maid stojí na žánrových postupech, které budou i méně poučenému posluchači povědomé. To však na „Mlčím, zapomínám“ zhusta kompenzuje nasazení a zejména uvěřitelnost, kdy se naléhavost daří přenést, aniž by to probouzelo dojem nucenosti. Na debut tohohle tria se ovšem dá nahlížet i naopak: hudba to je bezesporu bez přetvářky, ale podobnou už jsme dostkrát slyšeli. Pro ocenění desky pak záleží na tom, který pohled je vám bližší.
A přestože je místy docela zjevné, po čem kapela jde, jsem spíše nakloněn tomu jí naslouchat. V textech není řečeno mnoho, možný dopad je ale o poznání výraznější. Le Bain de Maid totiž svou zpověď tápajícího a chybujícího člověka zhudebňují přesvědčivě. Jejich hudba není voláním o pomoc či apelem, ale křikem, v němž samotném lze nacházet sílu pokračovat, podobně jako mohou být minulé chyby zdrojem naděje do budoucna. Boj zde neztělesňuje armáda, ale jedinec, jehož příběh má značnou, díky hutnému hardcorovému základu až neprostupnou tíhu. A tou se kapela snaží probít ke světlu. Sotva inovativní, ale o to sugestivnější nahrávka, které by přílišná krása škodila.

Převažující vláčné tempo skladeb nenásilně podněcuje pocity plíživé úzkosti a bezbrannosti, texty pak v sobě vlastní stručností a neurčitostí navozují až pocity ubrečené a uzoufané nahrávky, avšak nikoliv v tom hanlivém významu. Naopak tímto způsobem činí album navzdory reflektovaným zoufalstvím až překvapivě přívětivým a hřejivým, čemuž dopomáhá především zdařile „osobní“ zvuk z rukou Otyna (studio Davos), nenápadné kytarové vyhrávky a v neposlední řadě také již zmíněné přirozeně působící kompozice s důrazem na vzájemnou vyváženost gradujících pasáží s těmi mírně zadumanými a tesknými. Pro mě osobně je velkým pozitivem také vřelý zvuk basové kytary, který v podobné hudbě preferuji, a také mírně zastřený vokál, jehož jedinou slabinou je nevýrazná barva hlasu v recitovaných pasážích.

Le Bain de Maid zrají pomalu a trpělivě, a právě proto do nich vkládám nemalé naděje. „Mlčím, zapomínám“ je veskrze nenápadným, skromným a milým albem, jemuž však nechybí požadovaná úroveň kompoziční i atmosférická. Nevyžaduje od posluchače přemnoho úsilí a soustředění, spíše ho vezme přátelsky za ruku a provede ho podzimními zákoutími lidské psychiky. A onen posluchač půjde dobrovolně, i když mu do smíchu nebude.