Le Bain de Maid, Bumfrang 3, Kiss Me Kojak, Evil Regiment

Čekání na Dominiku
7. září 2013
Varnsdorf, RC Peklo

„V Plzni hrají Esazlesa a ██████, škoda té dálky,“ říkám si takhle v sobotu, vyčítajíc si, že jsem místo procházení zpřístupněných libereckých interiérů v rámci European Herritage Days navštívil krom dvou kostelů pouze svijanskou hospůdku v centru. „Na památky se mi teda nechce, ale večer jedem do Vanďáku na LBDM, jedeš?“ byla jedna z reakcí na mé pozvání od nejmenovaného bubeníka Drom. Jel jsem.

Klub Peklo byl po našem příjezdu pekelně prázdný a až pekelně chladný. Vstupné se snad ani nevybíralo, za barem příjemná slečna, občas se kolem mihla nějaká ta kapela s cajkem. Jinak ticho, zima a nepříjemný závan poctivě pracující plísně. Až po několika pivech jala se započít večer studánecká kapela Evil Regiment. Pro mě absolutní neznámá, ne však v tom politováníhodném smyslu. Dřevnatému black metalu v uvozovkách vévodila poměrně šikovná zpěvačka s (na dámu) zajímavou barvou hlasu, leč jednotlivým skladbám chybělo více živosti a živelnosti. Nepovažuji se za fanouška tradičního blacku, v tomto žánru preferuji krom nějaké té progrese či avantgardy spíše pořádné sypačky a hoblování strun, ať se aspoň něco děje. Bohužel tak výsledný dojem splýval s mírnou letargií a nezájmem z mé strany.

Také následující Bumfrang 3 jsem doposud neznal, ač bych možná i měl. Překvapivě inteligentní a hravá muzika, na Bandzone charakterizovaná jakožto psychedelic/alternative, dávala tušit, že se tady tvoří především pro radost, nikoliv pro světskou slávu. Nápaditým postupům a neočekávaným momentům pak vévodil zpěvák Zbyněk, jehož jsem si v reakci na jeho účes soukromě pojmenoval Viki Cabadaj. Bohužel mi ale vůbec nesedla jeho barva hlasu, která mne navzdory umného frázování a neotřelých textů tahala za uši, v některých pasážích až moc. Kapele samotné pak zřejmě nejzásadněji uškodilo chybějící osvětlení, jelikož hrát v úplné tmě není příjemné ani pro diváka, tak asi ani pro kapelu samotnou. Ani tak ale klukům nechyběla lehkost a přirozenost, tudíž při příští příležitosti bych na ně rád opět zavítal.

Domácí Kiss Me Kojak představili své nové EP „Tys byl vždycky víc přítel můj, než já jsem chtěl být přítel tvůj“, toho času slavící přibližně týden existence. Jejich set započal znělkou jednoho legendárního krimi seriálu, na jehož jméno jsem si bohužel nemohl vzpomenout. Čtyřčlennému tělesu jejich živé vystoupení pokazil především zvuk, načež kapela, aniž by mne mohla slyšet, reagovala věnováním jedné ze skladeb těm, kteří „si stěžují na špatný zvuk v malých klubech“. Buď mi tedy čtou myšlenky, nebo je mizerné ozvučení štvalo nápodobně. Avšak pokud v klubu není přítomen zvukař a všechno jede přímo do PA, jak si to naladí kapela, nedá se moc svítit. Což by v té trvající tmě navíc nebylo od věci.

„Tolik důvodů k oslavě se naskytlo a tak málo lidí přišlo.“

Kiss Me Kojak produkují podiv(uhod)nou směsici noise/hardcore/experimental/rock stylů, kterážto ze studiových nahrávek vyznívá velice dospěle, špinavě a nekompromisně. V koncertním podání pak bohužel šíleně haprovala trubka, nejednou jsem měl nepříjemný pocit, že trumpetista do nástroje fouká tak nějak náhodně, za což však mohlo právě ono zmíněné nečitelné a chaotické ozvučení. Úsměv na rtech naopak vykouzlily občasné vyhrávky na dětské elektronické piánko, jaké bych snad i já někde doma pod postelí vyhrabal. Stejně jako u předešlé kapely, i u KMK budu muset kapelu vidět naživo znovu, nejlépe v klubu s trochu schopným zvukařem.

Co se týče Le Bain de Maid, jsem jejich velkým fanouškem, a tak i má natěšenost na jejich set byla značná. Tento jejich koncert byl o to speciálnější, že nesl řadovou číslovku stý, že se slavil čerstvě narozený potomek Kosiho a v neposlední řadě také fakt, že zrovna z pátku na sobotu jsem konečně, po četných urgencích nejmenovaného šéfredaktora, dopsal recenzi na jejich vynikající mlčecí a zapomínací album, ač vydané již před rokem. Utíká to. Tolik důvodů k oslavě se naskytlo a tak málo lidí přišlo. Věčná škoda, vystoupení by si zasloužilo minimálně dvojnásobnou diváckou účast.

Příjemně znějící, místy až lahodně podmanivý melancholický postrock s pečlivě odměřenými dávkami postHC a screama ukázal, kdo je toho večera na pódiu pánem. Koncertní vyhranost hrála jednoznačně ve prospěch kapely a fakt, že jsem celé album měl právě díky recenzování ještě čerstvě v paměti, mi dopomáhal užívat si koncert vydatně, vnímat každou zahranou notu, každou vyřčenou slabiku. Ocitl jsem se v nádherném duševním rozpoložení. A když jako poslední přišla na řadu má oblíbená „Sedmnáct“, tedy dorazila ona kýžená Dominika, má spokojenost dosáhla mimořádně uspokojivého bodu. Čekání se vyplatilo.

LBDM odehráli téměř celé zmíněné album „Mlčím, zapomínám“ a přidali i ukázku nové tvorby s názvem „Dvacet“, která dle prvního dojmu slibuje další kvalitativní posun v jejich kompozičním i hráčském snažení. Snad se plánovaná spolupráce s jedněmi Budějčáky nakonec dotáhne do konce.