Lana Del Rey – Ultraviolence

Album, co za trochu násilí stojí
2014
Interscope/Polydor
51:24 (11 skladeb)
pop
http://lanadelrey.com

Kdybychom chtěli Lanu Del Rey stručně popsat a zároveň to udělat po jejím, nemluvili bychom o v rámci současného popu docela unikátním jevu a podobně, jen bychom zkrátka řekli, jak je zasraně dobrá.

Zatímco Lady Gaga na sebe musí plácat řízky, aby zakryla, že je prázdná jako půlnoční tramvaj, Laně stačí posmutnělým, ale zároveň vzletným a hodně omamným hlasem zazpívat, jak je všechno na hovno, a posluchači se můžou zbláznit. Aby si vydělala, natřásá se taková Beyoncé v reklamě na Pepsi, zatímco Lana flákne do písničky, že po onom nápoji chutná její přirození. A buch, udělá reklamu na oboje a zároveň má vyděláno desetkrát tolik. Metalisti nadělají tyjátry s depresemi, hulákají o sebevraždách, řežou se žiletkami a nikoho to nezajímá. Lana kvákne, že by chtěla být mrtvá, a i kdybychom zrovna navázali kontakt s mimozemskou civilizací, událost dne by to prostě nebyla.

Z toho plyne, že aby se k nám „Ultraviolence“ dostalo, potřebuje marketingu jen velmi málo. Pozice vydobytá předchozím „Born to Die“, naprosto dokonalým albem patřícím k tomu nejlepšímu v popu vůbec, je tak silná, že se jako blázni hrneme do obchodů sami od sebe. A protože nikdo z nás není natolik hloupý, aby čekal to samé, nedejbože něco lepšího, nebudeme mít s přijetím „Ultraviolence“ problém. Nebo ano?

„Padesát minut pomalých písní je na kulturu instantního prožitku bez námahy prostě moc.“

Doprovodné nástroje tentokrát hrají větší roli. Zpěv není natolik upřednostňován nápadným vystrčením do popředí, naopak je s kytarou a perkusemi v rovnováze. Písně tak mají mnohem civilnější a decentnější nádech než minule. Což ve spojení s pomalým tempem (ve „West Coast“ je dokonce refrén pomalejší než zbytek) může vyvolávat dojem nudy.

A tady se dostáváme k jedinému důvodu, proč by album mohlo mít ztížené přijetí. Padesát minut pomalých písní je na kulturu instantního prožitku bez námahy prostě moc. A proto slyšíme fňukání o dlouhé nudě. Já říkám platinovou deskou vzít po hlavě každého rozňuňaného troubu, co tohle vybleje.

Na albu se toho dá tolik objevit. Krásné melodie, samozřejmě baladičnost a melancholie, kus bondovské atmosféry i trochu znejistění, jak že bylo tohle nebo tamto myšleno. Jen je potřeba úplně zastavit a odstřihnout se od všeho ruchu. Pokud to dokážete, pokud ovládáte ono zapomenuté umění brát poslech s trochou úcty a jako rituál, můžete díky Laně Del Rey zažít chvíle, kdy pop překračuje sám sebe. Je to tehdy, kdy zpěvačka nemluví z duše jen takzvaným cílovým skupinám, ale všem. I vám.