Laibach

Pop slouží totalitarismu!
5. dubna 2012
Praha, Palác Akropolis

Tóny ohlašující začátek vysílání sovětského zpravodajství, informace o prvním letu člověka do vesmíru, přenos Gagarinova hlasu… Dle finských tvůrců sci-fi snímku „Iron Sky“ k lidské expanzi do kosmu došlo o něco dříve než 12. dubna 1961: Nacisté osídlili již na konci druhé světové války odvrácenou stranu měsíce. Jak floydovský slovní obrat! Inspirace ovšem vychází z desky Laibach „Volk“.

Jakožto tvůrci soundtracku Laibach vyjeli na konci března na turné k propagaci filmu „Iron Sky“. Realizace představ o gesamtkunstwerku v provedení slovinské kapely se tím opět posunula o krůček dál. Multimediální show ztěžující sama o sobě simultánní sledování všeho, co se na pódiu odehrává, si tentokrát žádala navíc bedlivé sledování příběhu. Na jedné straně tu byl samotný syžet nacistické sci-fi parodie, na druhé její zasazení do konceptu celkové tvorby Laibach, která byla přestavěna formou chronologického průřezu dokumentujícího obrovské proměny, kterými kapela během let procházela – od psychedelických experimentů, přes industrial po ironicky vyznívající popové skladby. Vznikla tím víceúrovňová skládanka, která zapadla do Slovinci velice oblíbené totalitní estetiky.

Výběr skladeb byl pečlivě promyšlen. Začínalo se „budovatelským“ songem „Mi kujemo bodočnost“, pokračovalo se písní „Smrt za smrt“... Na obou plátnech v pozadí se promítaly animace výrobních stojů, nacistické symboly, hesla, opakovaly se kratší sekvence ze snímků ve stylu noir a divák nebyl ušetřen ani věrohodně působícího záznamu z rituálu harakiri.

„Posluchač si zkrátka musí připadat handicapován, není-li mimořádně jazykově nadaný.“

Začátek byl zvukově nevyladěný, což překvapilo vzhledem ke skutečnosti, že se hrálo čistě syntezátorově a v tuto chvíli ještě chyběly bicí. Ale v celkové stěně psychedelicky disonančních akordů, lichých rytmů a syntetického hluku se nedalo s jistotou určit, zda se nejedná o záměr. Každopádně tento „nedostatek“ byl během prvních dvaceti minut do značné míry odstraněn.

Jak se procházelo deskami Laibach, měnily se i užívané jazyky. Posluchač si zkrátka musí aspoň u některého z nich připadat handicapován, není-li mimořádně jazykově nadaný (a vzdělaný). Během „Le Privilege Des Morts“ z alba „Kapital“ Milan Fras držel v rukou desky s nápisem odkazujícím ke stejnojmennému Marxovu dílu. Tato skutečnost nezbytně vyvolala otázku, jestli vtipný prvek není pro zpěváka originálně řešenou pomůckou, jak se vypořádat s francouzským textem.

Pak již přišly na řadu ukázky z filmu „Iron Sky“, které běžely na podkladu soundtracku, tvořeného krásnými popovými melodiemi, převážně v podobě předělávek. Ty odzpívala hlavně Mina Spieler. Dojemný přednes „Across the Universe“ (Lennon/McCartney) nezbytně vyvolával (patrně cílené) rozpaky – na pozadí běžících patetických záběrů. „The Final Countdown“ byla až na úvodní tóny změněna k nepoznání. Velmi popově zní i nová skladba skupiny „Under the Iron Sky“.

„Samozřejmě, jak je u Laibach běžné, předělávek byla celá řada.“

Laibach, jak se zdálo, naráželi na jedno ze zásadních témat své tvorby – vztah mezi populární kulturou a totalitarismem, které exploatují již od druhé poloviny osmdesátých let, kdy na desce „Opus Dei“ (1987) vyšla přeložena do němčiny předělávka skladby Queen „One Vision“. Ve své verzi pod názvem „Geburt einer Nation“ Slovinci poněkud posunuli důraz, a sice od zbořených iluzí (ačkoliv i u Britů je přípustná mnohoznačná interpretace) k podprahové sugesci totalitních „ideálů“. Umění (respektive popová kultura) vždy bylo a je velice dobrým sluhou ideologiím (a to v kterékoliv době). A to je bod, kde všechno do sebe zapadá. „Iron Sky“ totiž není parodií jen na nacistickou, ale i na americkou, a vůbec na kteroukoliv masovou ideologii.

Konečně je také pro nepřipravené jasné, na co název turné naráží. „We Come in Peace“ je vlastně slogan z filmu, s nímž se nacistický dorost vypravuje v roce 2018 z tajné základny Schwarze Sonne na svou invazi na Zem, kde má být vytvořena Čtvrtá říše.

„Ballad of a Thin Man“ pak připomněla loňskou účast Laibach na tributní desce, věnované Bobu Dylanovi u příležitosti jeho sedmdesátin. Ta měla oproti originálu v sobě větší chlad, zatímco skladba Grace Jones „Warm Leatherette“ získala tvrdší a útočnější podobu.

Samozřejmě, jak je u Laibach běžné, předělávek byla celá řada, ať už se jednalo o jejich značně pozměněnou verzi americké hymny „America“ – právě z alba s národními a „nadnárodními“ hymnami „Volk“, coververzi DAF „Alle gegen alle“ nebo do angličtiny přeloženou původní skladbu slovinské skupiny Siddharta „B Mashina“, která získala větší rozlehlost ve svém novém aranžmá, odlišném od známého z alba „WAT“. „WAT“ také byla jedna z desek zastoupená největším počtem skladeb. Ke konci večera totiž zazněly také „Tanz mit Laibach“, „Du bist unser“ nebo také „Achtung!“. Údajně jich mělo být dokonce ještě víc v přídavku, ale ten byl evidentně zkrácen, vzhledem k tomu, že se v paláci Akropolis musí končit do desáté hodiny.

Nebyl to dokonalý večer, ale rozhodně pěkný, poučný a, jak je u Laibach pravidlem, plný podnětů k zamýšlení se.