Kylesa + Sierra + Jagged Vision

Bubny... bubny v hlubinách. Nechceme ven.
10. ledna 2014
Praha, Rock Café

Bezprostředně poté, co jsem na předloňském Brutal Assaultu prvně viděl Kylesu, jsem se divil, jak se může tolika lidem líbit tak průměrná stonermetalová kapela. Proto jsem se také chopil první šance ji znovu vidět, abych se ujistil, že to, co jsem spatřil tehdy, byla fakt jen jejich slabší chvilka.

Určitě jsem nebyl jediný, komu před Kylesou vystupující kapely přišly trochu nadbytečné, asi jako ti dva ukřižovaní muklové na Golgotě. Byl to ale poněkud ukvapený závěr. Ačkoliv pro hardcore punkové Jagged Vision by platit mohl, i když jim mistr zvuku svým ne zrovna životním výkonem nezáměrně obstaral slušné alibi.

Přestože to nebyla jejich prvá návštěva Prahy – Norové sem zajeli už před skoro třemi lety – Jagged Vision se chovali, jako by evropské turné podnikali poprvé. Nebylo těžké za propálenou zástěnou gest, frází a prostocviků z inventáře Cancer Bats vytušit křeč a nejistotu. Občas se sice pochlubili netuctovým pazvukem a rád bych věřil, že se mi rovněž posledním kusem, sabbathovským maršem „Palehorse,“ ojíněným patřičně mrazivým sólem, snažili naznačit, že jsou ještě ve vývinu, ale ani jako skladatelé si moc nevěřili a ke své újmě spíš než v sobě hledali oporu v pofidérním punkovém manýrismu.

Naproti tomu to poslední, co by zhulený metal v podání Sierry postrádal, byla uvolněnost. Trojice z Kanady k obecenstvu promlouvala z kontinua, kde se rozplývajíc ve Všehomíru setkávala s Alice in Chains a Black Sabbath. Sice nemůžu říct, že bych podobné vidiny ze zkazek jiných smažek neznal, ale chuť je za to peskovat mě záhy opustila. Nerezignoval jsem, ani se nenechal zdrogovat, jen jsem jim uvěřil. Tohle byl předkrm hodný renomé modly z Georgie. Hlavní chod sice nepřekonal, nicméně si troufám říct, že by to ani nebylo žádoucí.

„Z šedé reality mě Kylesa unesla s sebou do osobitého pastelového deliria.“

Nadešla hodina pravdy. Jestliže jsem se v článku o „De Vermis Mysteriis“ od High on Fire o Kylese vyjádřil jako o dandyích, jimž se neotesanost hodí nanejvýš k cestování za hranice všedních dnů, zamýšlel jsem to tehdy pouze jako jemný sarkasmus. Po tomto večeru už budu ve svých výrocích umírněnější, neboť mě – těžko říct, jestli za odměnu, nebo za trest – z šedé reality unesli s sebou do osobitého pastelového deliria.

Energie dvou bicích souprav a obhroublých kytar, která před dvěma lety na Brutalu z větší části vyletěla komínem, se té noci zkoncentrovala v podzemí Rock Café, z něhož se rázem stala smrtící past. Byla to taková darda, že by snad i chlapa po dvou týdnech dvanáctek bývala přesvědčila, že jeho únava je jen stav mysli. Dalších vznosných příměrů vás ušetřím. To, že se publikum cítilo na víc než dva přídavky, mluvilo samo za sebe. Už jsem pochopil, co na té Kylese je.