Kylesa: kašlem na žánrové popisky, nás jen baví hrát

Se zpěvačkou a kytaristkou Laurou Pleasants jsme hovořili u příležitosti koncertu Kylesy v Barceloně 21. ledna 2012.

Kylesa se do popředí dostala mimo jiné díky neúnavnému koncertování. A tak jakkoliv to je sotva unikátní, je milé, že i tento rozhovor vznikl na turné, které Američané jeli s KEN Mode a Circle Takes the Square, povídání s nimiž taky chystáme.

Kapelu nejlépe poznáte, když nahlédnete do zákulisí při zvukové zkoušce. Přestože trable řeší jako lidi, kytarista Phillip opravdu neměl svůj den. Nic nefungovalo, jak mělo, a neodpustil si ani komentář, ať ostatní příště raději nesahají na jeho věci. Nějak si nakonec poradili, ale i tak nebude mít Phillip na Barcelonu krásné vzpomínky.

Jak podobné situace řešíte?
Podstatná část našeho vybavení je dobře připravena k úpravám a následným výměnám, ale když se něco opravdu rozpadne, tak se nedá nic dělat. Případně si snad půjde něco vypůjčit od ostatních kapel.

Zrovna jsem si povídal s Circle Takes the Square, ale dost by mě zajímalo, jak k tomuto společnému turné došlo. Jistě se znáte, jak díky žánrové podobnosti, tak původu ze stejného města – Savannah v Georgii.
Ano, známe se s nimi již řadu let. Nějakou dobu nebyli aktivní, a tak jsme si řekli, že by to mohlo být fajn vzít je s sebou, nejen pro jejich muzikantské kvality. KEN Mode jsem osobně neznala, ale líbila se mi hudba a hlavně celkové balení.

Jste považovaní za jednu z předních formací sludgemetalové scény. Jak bys však přiblížila specifický zvuk kapely, který kombinuje psychedelii s agresí, těm, kteří se v těchto sférách ještě tolik neorientují?
Tak jednoduché to není a nejeden novinář se nad tím utrápil. Nejsme čistě sludgová či metalová kapela. V naší hudbě se promíchává mnoho hudebních elementů a zvuků. Máme svůj vlastní styl, ale nedá se přeslechnout, že pocházíme ze sludge/punkové scény. Jsou tam, jak sis všiml, elementy psychedelického rocku, tradičního metalu, indie, ale i punku. Vše tam má své místo.

Nemůžeme tedy mluvit o specifické scéně kolem města Savannah? Avšak svádí k tomu fakt, kolik atraktivních kapel odtamtud pochází. Pokud se nepletu, tak vaše první vystoupení bylo s Mastodon. Vy jste si vydobyli velmi slibnou reputaci, ale Mastodon jsou už úplně někde jinde…
Oni vyhráli loterii. (smích) Všichni ale pocházíme z poměrně podobného hudebního prostředí. Upřímně nad tímhle tématem jsem nikdy blíže neuvažovala a nevytvářela specifikace, popisky.

„Musím se přiznat, že jsem nikdy nebyla na sto procent spokojená s tím, co děláme.“

My to máme tak nějak v popisu práce. Každý posluchač si k hudbě přidává víc, než tam vůbec je, a přitom jsou na pódiu dva kamarádi, co si jen prostě rádi zahrají.
Přesně. Hrajeme to tak, jak to cítíme, a nerozebíráme to podrobně po částech. V naší hudbě je filozofie, ale zachováváme přirozenost samotného hraní.

Když divák zhlédne vaši show, na první pohled ho musí zaujmout dvojice bubeníků a téměř trojice zpěváků. Podrobnosti si každý může dohledat sám, ale spíš by mě zajímalo, jak to u vás funguje při psaní skladeb?
Snažíme se to držet velmi jednoduché. Hodně jamujeme, ale Phillip a já píšeme většinu skladeb a taky nám dost pomáhá bubeník Carl. Když skladby získají základní tvar, tak je následně rozvíjíme.

Jak vidíš vaše poslední album v celkovém vývoji kapely?
Je to nekonečný umělecký projekt, který neustále roste a hýbe se. Nikdy nestagnuje. Jinak tomu nebude ani v budoucnu a bude i nadále osobitým a zároveň nepředvídatelným. Směr není jasný, ale vždy tam budou tvrdé riffy. Tvrdost má v naší hudbě vždy své místo, ale jako muzikanti se neustále vyvíjíme, a to i v oblasti vkusu.
To, co poslouchám, se časem mění a neustále to přimíchává barvu na mou malířskou paletu. Myslím, že je to dost přirozené, ale musím se přiznat, že jsem nikdy nebyla na sto procent spokojená s tím, co děláme. Je to vždy další lekce v experimentování a tvoření.

Co děláš jako umělec, abys tomuto procesu pomohla? Lekce zpěvu, kytary, další vlivy?
Dříve jsem si brala lekce zpěvu, protože jsem to nikdy nedělala a měla jsem pocit, že bych to potřebovala. Ale mojí hlavní inspirací je náš každodenní život a to, co cítíme. Ať už je to naštvané či smutné, všechny emoce vyjádřené na albech jsou upřímné.

S kapelou jste se dostali dost daleko, ale nemůžu si odpustit otázku, zdali jste to dopracovali natolik, aby vás to alespoň nějak uživilo?
Už několik let nepracuji, ale je to stále poměrně skromný život. V muzice už peníze nejsou. Pokud bychom žili v devadesátých letech, nejen Mastodon by byli rockové hvězdy. Bylo by nás víc. Ale dnes už nikdo hudbu nekupuje. Lidé získali pocit, že je hudba zadarmo, a že nic nestojí ji vytvořit.

Mnoho kapel dnes řeší svůj marketing tak, že alba nechávají kolovat po internetu zadarmo schválně.
Ovšem, i tohle je řešení a má to svou světlou i stinnou stránku. Každý tam může propagovat muziku, kterou sám nahrál třeba doma.

Mnoho lidí se utěšuje, že i přes dnešní stahování je vydávání limitovaných edicí alb pro věrné fanoušky a intenzivní koncertování stále rozumným řešením. Jaké nastavení je podle tebe nejúčinnější?
Musíš se dívat daleko před sebe, protože technologie se neskutečně rychle vyvíjí. Vystupování je i dodnes pro nás velmi podstatné, ale když nekupují ani trička, tak co bychom jim mohli nabídnout, aby nás podpořili? Je to těžké, ale pořád to miluju.

Jak ty osobně vidíš budoucnost hudební branže? Za poslední roky jsme byli svědky tak zásadních změn, ale zase nejsem zastáncem řešení typu Spotify a jim podobných, kde lidé platí aspoň něco, a to něco si přerozdělí vydavatelství. Stahuju jako blázen, ale zároveň toho taky hromadu nakupuji…
Taky hudbu nakupuju, protože mám ráda ten pocit, mít v ruce něco hmotného. Do budoucna podle mě zmizí hudební vydavatelství, protože nebudou zapotřebí. Základ hudební branže jsou prachy a co možná největší profit. Dnes z velké části žijí vydavatelství z těchto online prodejů a mohli by se tomu věnovat časem i více. Hudební průmysl vždy bude vytvářet podělané popové ikony, které si užívají slávy pár let. Hlavním záměrem je to dostat mezi lidi. Obsah jako takový význam nemá, protože jim to je ukradené. Je však mnoho umělců, kteří na tom tvrdě pracují a podle mě se láska k rock’n’rollu nikdy nevytratí, i kdyby ta scéna měla být menší.
Láska k živé muzice by však měla vydržet navždy. Avšak i tu ničí faktory typu: zdražování cen paliva. Je těžké říct, co nás čeká v budoucnu, ale nepochybně bude méně kapel, které vyrazí na turné. Je to příliš drahé. Často se stává, že ty velké kapely, co na ně jezdí, neplatí svým doprovodným kapelám. My například platíme našim předkapelám poměrně slušně, což považujeme za součást etiky. Ale velké kapely to nemají zapotřebí.

Protože mají pocit, že jim už tak prokazují službu?
Přesně! Ale ne zase každý si to může dovolit, i když ti nabídnou nějaké výborné turné. Platit si to ze svého, nebo se vrátit s tisíci dolary v mínusu domů není optimálním řešením pro každého. A jestli si vyděláme na tomto turné? Ano, vyděláme, jinak bych to asi nedělala, protože se musím s něčím vrátit, abych mohla zaplatit účty. Snažíme se, aby to mělo smysl a jako kapela jsme přežili dost těžkých dní, aby to dnes fungovalo, protože to vážně milujeme. Musíš však být v pozoru a nezlenivět.

„Když Brian náhle zemřel, vzali jsme si asi rok pauzu. Neměli jsme nějaké divoké nutkání pokračovat.“

Když se bavíme o životních těžkostech, jedna z takových potkala i vás. Už uběhlo několik let od smrti vašeho basáka, takže jste se s tím už nějak vyrovnali, ale zajímalo mě, jak jste to řešili v kapele, která je mnohdy druhou rodinnou. Když v kapele dojde ke smrti, obvykle si všichni vezmou pár měsíců klidu, aby se s tím rodina alespoň nějak poprala. Pak stejně dojde k vydání alba a dalšího pokračování činnosti. Často ve jménu zesnulého ale taky proto, že je v tom zapojeno příliš velké množství lidí, než aby se všechno kvůli truchlení rozpustilo.
V našem případě to bylo trochu jiné, protože jsme byli poměrně nová kapela. Když Brian náhle zemřel, vzali jsme si asi rok pauzu. Neměli jsme nějaké divoké nutkání pokračovat, ale zároveň jsme měli jasno, že chceme dodělat album, které jsme již začali nahrávat. Chtěli jsme to dokončit, protože to byl jeho poslední hudební výtvor. Nevěděli jsme, jestli bude něco vůbec následovat, protože jsme chtěli hlavně vydat album. Čas běžel a my jsme holt cítili, že chceme pokračovat s hraním. Tak jsme asi po roce začali s hledáním nového basáka.

Dalším zlomovým okamžikem v nedávné historii kapely byl přechod k většímu vydavatelství Season of Mist, které je mi osobně velmi sympatické. Nejen proto, že mají pod svými křídly jednu z mála významných českých metalových kapel. Jste u nich zatím spokojeni?
Jsme u nich dost spokojeni a stejně jako tebe i nás těší, že takto rostou. Spolupráce s nimi je opravdu fajn.

Vaše poslední album „Spiral Shadow“ se mi opravdu zalíbilo a považuji ho osobně za nejlepší, ale jaké jsou pocity kapely a především fanoušků?
Děkuju, taky bych řekla, že je to náš doposud nejlepší výtvor. Někteří s námi souhlasí, jiní by hlasovali pro to předchozí, ale obecně získáváme velmi kladné komentáře. Ty nám vždy pomáhají získat si lepší reputaci.

Nevím, jestli znáš stránku Metal Storm, ale na jejich webu se při vyhlášení každoročních cen vaše video pro „Tired Climb“ umístilo v první desítce. Pověz nám trochu o jeho vzniku a autorech.
To je paráda. Děkuju za informaci. Určitě se na to podívám.
Má to na svědomí chlápek, se kterým jsme pracovali už dřív – David Brodsky, který pracuje na Manhattanu. Měli jsme nějaké nápady, ale video samotné vznikalo, zatímco jsme byli na turné, proto na něm nejsme. Dostal všechny naše tipy a nápady, a přestože si je vyložil trochu jinak, na hudební video to dopadlo, myslím, hodně dobře. Je většinou potřeba hromada peněz, ale i s trochou se to může povést.

„Hlavní věc, kterou nemám ráda na své zemi, je náš jednosměrný pohled na svět a to, jaká jsme supervelmoc.“

Poprvé a naposled co jsem vás viděl, bylo na festivalu Rock for People, kde mě vaše účast překvapila, ale potěšila. Nečekám, že si to budeš pamatovat, ale přece jen to zkusím.
Překvapím tě, ale pamatuju si to, protože jsme u vás tolikrát nehráli a dokonce jsem se šla ten den na pár kapel podívat.

Hráli jste i na Brutal Assaultu...
Ano, hráli.

Když jsem tě dneska zahlédl, přišlo mi, že z tohoto festivalu nosíš klíčenku.
Jo, tamto... Mám podobnou, ale tamtu mám doma. Schovávám si takové věci. (smích)

Zajímal by mě tvůj názor na vaši domácí kulturu obecně. Už jsme tohle téma probírali s Circles Takes the Square a obecně jsem toho názoru, že americké kapely nejsou vysloveně patrioticky založené, a to vynechávám všechny ty kecy o korporacích.
Miluju zemi, ze které pocházím, ale pokud se ptáš, jestli jsem zapálený patriot, tak to ne! Máme mnoho problémů, které trvají již dlouhá léta a až nyní se plně projevují. Doufám, že se to časem zlepší, ale jsme aktuálně v prdeli, a to myslím všichni, celá planeta. Hlavní věc, kterou nemám ráda na své zemi, je náš jednosměrný pohled na svět a to, jaká jsme supervelmoc.

Mám husí kůži, když děti píšou eseje na téma „Proč je americký systém ten nejlepší?“ Pohled je již dán a je potřeba „jen“ dohledat nějaká odůvodnění. Do toho mají neskutečné mezery v historii, geografii, tak, že jsem zažil spolužáky, ať už v Praze, nebo Bělehradě, kteří neměli v podstatě ponětí, kde se nacházejí na mapě.
Jsem ráda, že jsem dostala slušné vzdělání, ale mnoho lidí v naši zemi ne. Náš školní systém má velké množství mezer. Bez adekvátního školství skončíme jako národ ignorantů, což je dost smutné.

Vaše poslední album je na světě již nějakou dobu, a i když jsem rád, že se vám podařilo zorganizovat evropské turné, jaké jsou nejbližší plány pro kapelu?
Začali jsme tak nějak pracovat na novém albu a až se vrátíme domů, budeme dále psát. Vrátíme se do Evropy koncem léta na pár festivalů, ale do té doby toho moc nebude a asi podnikneme několikatýdenní turné po státech. Hlavně se ale soustředíme na psaní nových skladeb. Nové album nevyjde dřív než v roce 2013. Do toho pracujeme na dalším albu, které vyjde brzo a budou se na něm nacházet písně, které jsme nahráli v minulosti, ale nikdy jsme je nevydali. Doděláme to po návratu domů.

Za zprostředkování rozhovoru děkujeme tour manažerovi Ozákovi.
fotografie: Geoff L. Johnson (1,3) a Ronan Thenadey (2), François Carl Duguay (perex)