Kvelertak, Toxic Holocaust, The Secret, Wolves Like Us

Neobvykle pestrý tlak
5. prosince 2011
Praha, Matrix

Některé koncerty mají minimální promo, a přesto se dokáží prodat. Přesně takový dojem jsem měl z prosincové show Kvelertak, Toxic Holocaust a dalších kapel v pražském Matrixu. O celé akci jsem se dozvěděl téměř náhodou, ale účasti jsem nelitoval. Taková divoká a zároveň rozmanitá akce se v Praze nekoná každý měsíc.

Až z města Savannah vane norský vítr Wolves Like Us – vedle vlivů lehce omámeného sludge vstřebává kapela i vliv thrashe či jakéhosi pop punku. Ten je nejzřetelnější ve vokálních linkách, které jako by pocházely z trochu jiného světa. Solidně našláplý a autenticky znějící „vše-metal“ nicméně právě zpěv rozbíjí, a tedy i sráží. A mimochodem, Freddie Mercury není mrtvý – hraje u Wolves Like Us na bicí.

S Italy The Secret přišla ve srovnání s dalšími kapelami sice nejméně divoká, ale také nejobtížněji stravitelná část pondělního programu. Svoji show zahájili táhlým dronovým intrem, které mohlo evokovat spíše jakýsi moderní black, jen aby z něj náhle přeskočila do tvrdé hardcorové podoby. Podobné přechody mezi depresivní black/drone atmosférou a rychlým thrash/HC bordelem ze staré školy se poté odehrávaly po celé vystoupení.

A jakkoliv tato kombinace vypadá šíleně, v jejich podání fungovala výborně. Obě tváře The Secret byly jako spojené nádoby, jejichž obsah se organicky mísí dohromady. Pro posluchače to nebylo nic snadno stravitelného, přítomné publikum na ně spíše vyjeveně zíralo, než aby se jimi nechalo zcela pohltit.

Následující Toxic Holocaust přišli jako zjevení z dávno zapomenutého světa. Zatímco The Secret reprezentovali pro některé až příliš progresivní tvář dnešní hudby, Toxic Holocaust působili jako relikt z dob, kdy většina zběsile tancujících cvoků pod pódiem ještě nebyla naživu. Rychlá prasečina toho stylu na pomezí punku a thrashe, kterému se dařilo na sklonku 80. let, a který dnes zažívá neskutečnou renesanci.

„V jednom jediném setu se mísí hardrockový optimismus, silácká metalová atmosféra ve stylu Amon Amarth, údernost metalcoru a sprostý, bohapustý kravál.“

Pro někoho to možná je jen primitivní chlív, ale Toxic Holocaust instinktivně tuší, čím v dnešní post-cokoliv době zaujmout. Mladí kluci hrají špinavou a v jádru nekomplikovanou muziku, která neuznává kompromisy. S takovou energií a nasazením jim bylo těžké odolat. Téměř okamžitě se rozpoutal šílený a na kluzkých dlaždicích pod pódiem poměrně nebezpečný mosh. Pokud by někdo potřeboval důvod, proč se zúčastnit dalšího Brutal Assaultu, Toxic Holocaust jsou silným argumentem.

Kvelertak jsem zatím viděl jen na festivalu, zkušenost z klubového koncertu byla diametrálně odlišná. Mnohem více vynikly drobnější detaily, které se na velkém pódiu mezi tisícovkou lidí ztratí. Mnohem více bylo poznat, že Kvelertak hrají vlastně hodně divnou hudbu. V jednom jediném setu se mísí hardrockový optimismus, silácká metalová atmosféra ve stylu Amon Amarth, údernost metalcoru a sprostý, bohapustý kravál.

Kapela dávala do svého vystoupení nejvíce energie z celého večera (a to není ve srovnání s The Secret a Toxic Holocaust málo – naopak). V celém setu nebyla jediná odlehčující, měkčí pasáž, nicméně celé vystoupení Kvelertak mělo zvláštní optimistickou atmosféru, kterou se náladově přiblížilo třeba Devinu Townsendovi. Snad jen atmosférické pasáže se poněkud ztrácely v celkovém hluku, na celkovém vyznění koncertu se to však nijak zvlášť neprojevilo.

text o Wolves Like Us: Viktor Palák