Kovadlina – Životy těch druhých

Bušit silou sebe samých není hanba
Kovadlina - Životy těch druhých
2016
Damage Done Records
LP/MC (10 skladeb)
hardcore punk
https://kovadlina.bandcamp.com/
Přestože Hanba nijak nenaplnila svůj název a naopak natolik mocně bušila Silou kovadliny, že si za to vysloužila i nějaké ty hudební ceny, loni se rozešla poté, co se punkový přístup jednoho z nich ocitl na nakloněné rovině mezi teorií a praxí. Nabízet skrze jinou kapelu možnost zazpívat si s ní na fesťáku za pětatřicet litrů opravdu není punk, ale spíše hanba.

Proto v zájmu znovu nabyté rovnováhy a v napůl jiné sestavě udeřila Kovadlina, čímž je zcela jasně naznačena návaznost, jenže zároveň jde o natolik podstatnou změnu, že nyní samozřejmě neposloucháme druhé album přejmenované kapely, ale první album víceméně nového souboru. Mimo jiné na růžovém vinylu, leč rozhodně s pokračující chutí bušit s neztenčenou intenzitou.

Zatímco Hanba byla možná nepatrně tvrdší a produkčně dospělejší, Kovadlina zní malinko syrověji a špinavěji, každopádně však naplňuje veškeré definice hardcore punku, v jehož sevřených mantinelech se pohybuje tam, zpátky i křížem krážem různými tempovými a výrazovými směry, jež rýsuje hned úvodní Ležatá úsečka. Do takto relativně široce vyznačeného prostoru se dobře vejde i dostatek přiměřené melodiky, byť ta místy, hlavně pak Na plovárně, přechází v až agropunkové halekání příbuzné kapelám hrajícím Na Valníku či Pod parou.

Jinde naopak vládne drsnost a útočnost vyhovující návštěvníkům Fluff Festu, o čemž svědčí songy Podlaha zůstala mastná, Síla neuhnout a zejména první díl písně Když přichází tma, zatímco její druhý díl i některé další kousky naznačují místy až noiserockové cítění jak vystřižené z katalogu Silver Rocket. Ale zatímco titulní Životy těch druhých ještě drží zvukově tradiční směr, závěrečné Životy nás samých překvapují výrazným zvolněním, kde se však namísto předpokládané relaxace znovu dostavuje určité napětí, jen vybuzené jinou formou. Míra přesvědčivosti veškerého konání se dotýká sklepních stropů, přičemž mířit ještě výše ani netřeba.

„Banán oproti běžným mluvčím není hlásnou troubou myšlenek jiných, ale výhradně svých, které jen tak mimochodem dobře ladí s většinovými postoji v rámci radikálně punkové menšiny.“

Vokalista kapely Banán se sice skrze mnohé své aktivity částečně pohybuje v rámci oficiální sféry, ale současně si trvale udržuje natolik značný kontakt i s tím nejhlubším podzemím, že je rovněž zde plně respektován. Můžou za to i jeho tradičně inteligentní a názorově inspirativní texty, díky kterým bývá, možná i proti své vůli a navzdory žánrovým zvyklostem, často stavěn do role velmi uznávané hardcorepunkové autority a jakéhosi mluvčího scény. Samozřejmě s oním zcela zásadním rozdílem, že oproti běžným mluvčím není hlásnou troubou myšlenek jiných, ale výhradně svých, které jen tak mimochodem dobře ladí s většinovými postoji v rámci radikálně punkové menšiny, žel zároveň jsou spíše menšinovými názory u pivně agropunkové většiny.

Pokud je tomu tak, vše se nachází nikoli na nakloněné rovině, ale v rovnováze, a rozhodně tedy není žádnou hanbou. Silou sebe samých lze proto vesele bušit dál.