Kontroll, noAR+IS+, Unna

Holubník v raketě
3x 2016
3x Silver Rocket (plus Piper Records a jiní)
3x 12“ LP (8 + 7 + 9 skladeb)
3x syrově alternativní rock
www.kontroll.cz
www.sakraphon.cz/noartist/
www.unnabigbeat.tumblr.com/
Loňské produkci Silver Rocket podle většiny nejchytřejších pisálků dominují hlavně Planety a ještě více Tomáš Palucha, což není jedna, nýbrž dvě a živě přímo čtyři osoby. To aby v tom byl holubník. Přesto není dobré opomenout ani ty, kteří zůstávají ve stínu.

Kontroll – Květiny

Před několika málo lety vydali na asfaltu album s názvem Asfalt a pro jeho obal pořídili záběr na asfalt s vyrytým slovem asfalt. To aby se to nepletlo a nebyl v tom holubník. Tentokráte zhotovili folklórně laděný motiv, v němž by posluchač, patrně aby se to pletlo a byl v tom holubník, očekával nějakou cimbálovku z Vlčnova, zatímco ve skutečnosti jde o syrově špinavý bigbít z Kolína. Přesně toho, který dle mínění epochálního Arana nestojí v rovině, ale nohama na zemi. Dokonalý holubník. Ten spolutvoří basující jeden Holub a bubnující druhý Holub, oba hnízdící, hrající, křičící a nohama na zemi stojící přesně tam. Tedy v oné rovině nad Labem.

Kontroll jest basově úderný bigbít, příbuzný tradičnímu cítění a znění skupin kolem Stříbrné rakety. Není to zrovna „výkvět, elita, výběr, kvalita“, jak naznačuje jeden z textů, jenže zde opravdu nejde o nějaké instrumentálně precizní muzicírování ani bombastickou produkci, ale spíše jen o potvrzení dávno známého faktu, že mnohým kapelám stačí pouze živelně hlučet někde ve sklepě nebo garáži, ale přitom znít mnohem lépe než navoněné hvězdy hitparád.

„Písně rozhodně mají hlavu a patu, zřejmě proto, že bratři Holubové mají křídla, peří, drápy a zobák. Tímto vším urputně máchají, drápou a klovou, ale umí se i proletět jinam.“

Písně rozhodně mají hlavu a patu, zřejmě proto, že bratři Holubové mají křídla, peří, drápy a zobák. Tímto vším urputně máchají, drápou a klovou, ale umí se i proletět jinam. Časově rozmáchlá Leta trvají dlouho předlouho, možná „sto tisíc let“, a znějí převážně poklidně a rozvážně, narušená pouze kratšími výboji, zbytku alba se však vymykají natolik, že už jen proto rýsují jeho možný vrchol. Ten další tvoří povedené a místy vyloženě chytlavě znějící texty.

Tohle album zvuky a zvukem vybavil slovutný zvukař Ondřej Ježek, saxofonem a buřinkou Edosh, folklórním vyšíváním Filip Hanilec a ozvěnou a zimou bečvárecká sokolovna, kde všechno vzniklo. Takto laděné obalové informace hýří vtipem, jakým hýřil již osmačtyřicet let starý Pták Rosomák, tedy předchůdce obou Holubů. Pták nebo ptáci, ono je to jedno.

Holubové na obalu děkují, ale nepíšou komu. Děkujme i jim.

noAR+IS+ – Zahojí se to, jen když si to přestaneš škrábat

Neratovice, Poděbrady a Prahu do trojúhelníku spojující noAR+IS+ tvoří soubor s divným názvem, jenž má znamenat NoArtist. Těžko říct, zda jsou to neumělci, jenže neumětelové žel tak trochu ano. Nevedou si špatně, srovnání s jinými jim však neprospívá.

Na celé nahrávce se střídají jemnější i ostřejší pasáže, z nichž některé znějí běžně a obvykle, ale jiné naopak poněkud prapodivně, kdy posluchač náhle zpozorní a zvědavě až natěšeně očekává, co bude dál. Na něco lepšího to však prozatím nestačí. Skutečný tvrdě alternativní rock, se všemi klady nebo zápory, jež k tomu patří. Tedy když připustíme, že alternativnost čehokoli není automaticky zárukou kvality a že také alternativní kultura může být někdy trochu slabší. „Lepší průměr – jste moc fajn,“ jak kdysi skvěle naznačovali Gnu? Žel ještě malinko níže.

„Alternativnost čehokoli není automaticky zárukou kvality.“

Oproti většině kolegů ze Stříbrné rakety to nezní moc přesvědčivě, což ale vůbec nebrání tomu, aby se na tom podílel i Sakraphon a samozřejmě Holubník. Pánové mají určitě dobré vzory či inspirační zdroje, ale prozatím za nimi zjevně pokulhávají. Některé songy znějí vcelku nadějně, jenže místy je to opravdu velká nuda, zhruba jako poslední Olympic. To zní skoro jako urážka, ale občas nutno do ran sypat sůl. „Zahojí se to, jen když si to přestaneš škrábat.“

Docela pozoruhodnému názvu alba plně odpovídají také pojmenování některých písní a především pak Slova, která vyklíčí, mají-li dostatek pravdy pro svůj růst. Tato ji mají. „Bože, ať už padá sníh a překryje všechny ty sračky, ať to vydrží aspoň den, než ho zas pochčijem,“ skví se v jednom textu. Neumělci z trojúhelníku alespoň takto prokazují jisté nadání.

Unna – Nezapomnění

Unna je sice německé město, leč aby v tom byl holubník, tato je hanácká a již před šesti lety vydala sedmipalec s Or. Zatímco tito se na velkou desku zmohli již o dvě sezóny později, jejich kolegům to trvalo další tři roky navíc. Bílý vinyl v černém rozevíracím obalu vydal Piper Records ve spolupráci se Silver Rocket, MamaMrdaMaso a Kachnička Entertainment, což je sice trochu do sebe uzavřená, ale rozhodně skvělá společnost, kde se hudbě většinou daří.

Temné, hypnoticky plíživé a téměř psychedelicky znějící skladby vytvářejí sžíravou atmosféru, jež je někdy strhující, jindy lehce děsivá, ale vždy dostatečně působivá. Noiserockový základ se velmi dobře pojí s hardcorepunkovým přístupem a celé to padá až někam do sludge marastu, což v součtu tvoří poslechově výživnou a undergroundově přitažlivou kombinaci. Svou potemnělou valivostí to připomíná ledacos z české tvrděrockové historie, včetně některých známějších kapel, asi jako když se natáhne linie sahající od poloviny katalogu Silver Rocket přes Gospel of the Future až třeba po Kurtizány z 25. avenue. Což jsou vesměs podstatné veličiny.

„Kapela stojí v lehkém ústraní vlastní scény a tahle deska, žel vydaná v částečném utajení, na tom asi moc nezmění. Přesto má jasné předpoklady k tomu, aby byla řazena k tomu lepšímu.“

Většina skladeb se drží jakýchsi základních písňových konstrukcí, kde řezavě znějící hlas přednáší inteligentně se rýsující poetické texty, z nichž některé jsou inspirovány velikány Josefem Kainarem a Jiřím Wolkerem. Místy se ovšem pánové pouštějí i do rozsáhlejších čistě instrumentálních kreací, kdy svádějí nástrojově intenzivní vzájemné souboje. Skrze songy Ryby nebo Zrcadlo se pak asi nejcitelněji zhmotňuje náruč plná zlověstné temnoty, nejrozmáchlejší kompozicí Hodina vyústěná do příjemně kontrastního zjemnění. „Tak zní nezapomnění.“

Jestliže tato kapela stojí v lehkém ústraní vlastní scény, tahle deska, žel vydaná v částečném utajení a nepříliš velkém nákladu, na tom asi moc nezmění. Přesto má jasné předpoklady k tomu, aby byla řazena k tomu lepšímu, co se kdy v holubníku uvnitř Stříbrné rakety urodilo, ačkoli v tomto případě se ústředním pachatelem vydání jeví spíše pán zpod Hukvald.