Kittchen – Radio

I na svém druhém albu okouzluje jiskřivou intimitou a bezpočtem nápadů, které často vycházejí ze schopnosti dívat se pořádně kolem sebe a vyzobávat z každodennosti. Soubor střípků nazvaný „Radio“ nepůsobí ani za mák nesourodě, svou pestrostí naopak pomáhá odhalovat souvislosti, které - podobně jako grafika obalu - nemusí nutně ústit v jedno jediné řešení, v jeden jediný pocit. Když se opíjet, tak doma, ne pod diskokoulí. A když už se opíjet doma, tak s Kittchenem. A něco takového si říkalo o hodnocení od rovnou čtyř párů očí.

Vašek: Hned na začátku se musím vyznat, že mě Kittchen svým debutem „Menu“ dostal. A každý jeho koncert jsem si užil. Takže k „Radiu“ jsem asi o hodně kritičtější, než bych byl běžně, protože mi na téhle muzice záleží a myslím, že je důležité rozebrat ji velmi dopodrobna.

Jiří: O tom není pochyb. Já si po poslechu „Menu“ ještě nebyl zcela jistý, je-li Kittchen jednorázovým projektem, kuriozitou či zjevením. Skutečnost je však mnohem prozaičtější – „Radio“ ukázalo, že se s Kittchenem musí počítat dlouhodobě, nezdráhá se vývoje (ať už v mantinelech vlastního postapokalyptického světa či mimo ně) a hlavně – umí psát písničky. Ne kompozice, črty, experimenty, ale zkrátka písničky. Zvedá někdo v dalších lavicích ruku na souhlas?

Viktor: Zvedám a souhlasím. Na „Radiu“ mě nesmírně baví právě ten rozměr „písničkovosti“, ale zároveň i to, že album popírá uhlazenou příjemnost, jakou posluchač českých rádií ze slova „písnička“ jaksi instinktivně tuší. I s vědomím toho, že jsou skladby zejména v první polovině alba zajímavě provázány, ho vnímám jako kolekci mimořádných písniček, které však ku svému prospěchu odmítly rozkvétat do zbytečné líbeznosti.
Vraťme se ale ještě ke Kittchenově debutu. Pamatuju si, jak na prvních cenách Apollo utíkal Tomáš s prvním vinylem za Kuchařem a nechával si ho podepsat. Z čeho vyplynulo tohle vzplanutí?

Tomáš: Tenkrát se v tom namíchalo několik faktorů. „Menu“ jsem chápal jako lokální projekt s mezinárodním přesahem. Hra s identitou, lo-fi produkce, širší příběhový kontext, písničkářství zlámané experimentem a tak. Líbilo se mi, jak Kittchen dokázal pracovat s těmito elementy – zcela dotaženě.
Ve vší svojí poklidnosti Kittchenova produkce působila zcela radikálně a přitom člověk nepotřeboval příručky, aby tomu porozuměl. Je ale pravdou, že v tu chvíli jsem úplně neřešil, zda by to měl být projekt dlouhodobý nebo pouze otázka jedné desky. Po poslechu „Radia“ mam v tomhle jasno – chci víc.

„Na druhou stranu si myslím, že je Kittchen už tak estetizovaná postava, že nemůže být považován za alter ego nebo cokoliv konkrétního, takže vůbec nevadí odtajnění jména nositele masky.“

Viktor: Zmínku o lo-fi experimentu bych ještě rozšířil o pochvalu toho, že jakkoliv je Kittchenova hudba hračičkářská a kutilská (stačí nadhodit tenisové míčky z úvodu a další nahrávky z terénu, které zde hrají podstatnou roli), nedává tuhle stránku nijak na odiv. A tak když navrství více nástrojů nebo zvuků, nechce po vás zároveň, abyste si ukazovali prstem, jak šikovný je. Takový anti-Kryštof, pokud si rozumíme.
A když už došlo i na to maskování, s novou deskou se jaksi proláklo, kdo se za kuklou skrývá. Změnilo se pro vás něco? Osobně mi to odhalení vlastně vnímání Kittchenovy hudby nijak neposunulo a největší „zklamání“ jsem zažil akorát, když jsme ho bookovali coby hosta koncertu Jarboe a já se jeho jméno dozvěděl dříve, než v samotném klubu.

Jiří: Já u maskovaných hudebníků obvykle přistoupím na jejich hru, respektuji tvůrčí záměr a informace o jejich identitě filtruji tak důsledně, že jméno skryté pod kuchařskou čepicí jsem se dozvěděl až v souvislosti s nominací alba „Radio“ na cenu Apollo.
Zpětně mi došlo, že posluchač nemusí být zrovna vynálezce radaru, aby Kittchenovy personálie odtušil z toho, s kým spolupracuje či kdo jej doprovází na koncertech. V „odhalení“ samotném však nevidím žádný problém – „Kuchař“ je stále stejně přitažlivá role, mýtus či fiktivní postava a to, že její příběhy vypráví chlapík, který občas taky třeba jezdí autobusem nebo obědvá v bufetu, nečiní samotný obsah o nic méně atraktivním. Překvapením je tak možná jedině to, že z řad poctivé, leč nenápadné Obří broskve nakonec pochází tak zajímavé desky, jako jsou právě ty od Kittchena a Ille.

Vašek: Já to třeba doteď nevím a nemám ani náladu si k tomu nic hledat. Myslím, že u Kittchena není potřeba si studovat něco jako morální profil autora, nebo to, co má za sebou, byť to u tohodle kluka by asi šlo o velmi zábavnou skládačku.
Na druhou stranu si myslím, že je Kittchen už tak estetizovaná postava, že nemůže být považován za alter ego nebo cokoliv konkrétního, takže vůbec nevadí odtajnění jména nositele masky.
Na „Menu“ jsem nejvíc obdivoval poetiku, dosud neokoukanou, hravou, s příjemným smyslem pro humor a ohromným smyslem pro detail. A musím říct, že ta mi trochu na „Radiu“ chybí.
„Radio“ je skutečně o těch písničkách, chce něco říct, zatímco „Menu“ mi přišlo hlavně poetické, formální a obsah „jen“ potvrzoval formu. Ale „Radio“ už má jiný ambice, chce nám něco říct, ne jen okouzlit, uhranout a odnést do snového světa. Je daleko víc o tom každodenním ježdění autobusem, než o snění jízdy v Škodě 706 po opuštěným Černobylu.

Viktor: Mě na tom právě ta každodenní intimita děsně vábí a to určitě i díky tomu, že se úplně nevzdává ani obrazů spálených mostů. Ač pojednává o docela obyčejných věcech, s plezírem uniká od všednosti, není jen záznamem nepřenositelného soukromí. Stejně tak mě baví i jakási podprahová drzost té desky – malá Němka, o které se tady zpívá, by stejně tak mohla chtít osvobodit jako osouložit, a vůbec mi ta poetičnost připomíná provinilé opojení, jaké může zažívat hodný ženatý muž, který se vrací ke své milence.

„Pořád můžeme obdivovat Kittchenovu bezprostřednost, ale zároveň oceníme jeho schopnost věci dotáhnout, vyladit.“

Vašek: V české hudbě je tahle poetika už docela zakořeněná, myslím, že i díky poezii, jako byly začátky Kolářovy tvorby, nebo v tom trochu cítím Bezruče (byť u obou jmenovaných je potřeba škrtnout sociální a politický podtext, který u Kuchaře podle mě není). Proč je ale zrovna Kittchen tak okouzlující?

Tomáš: Když se ještě vrátím k tomu, co psal Vašek – ten rozdíl mezi poetikou „Menu“ a „Radia“, je jasné, že nešla udělat druhá verze první desky. Pravda je taková, že Kittchen na svém debutu skutečně velmi bodoval svojí formou, bylo z toho cítit, že jde o spontánní nápad, zachvění mysli, síla okamžiku. Nejspíše sám takový ohlas nečekal. Druhá deska se musela někam posunout, logicky – a já si myslím, že „Radio“ zní jako nejlepší možná varianta. Pořád můžeme obdivovat Kittchenovu bezprostřednost, ale zároveň oceníme jeho schopnost věci dotáhnout, vyladit. Jakkoliv mě „Menu“ dostalo, k novince se vracím mnohem radši a také častěji. Ostatně toto je věčná otázka, jak naložit s úspěchem debutového alba.
Jinak pro mě bezpochyby okouzlující jest fakt, že Kittchen dokáže dokonale svojí hudbou popsat svět, ve kterém Kittchen coby postava žije a funguje. Ten kontext popisovaný na jeho webových stránkách informace pouze doplňuje, ale netvoří.

Viktor: Jasně, právě „plnost“ té postavy nutí k tomu, aby se posluchač k jejím příběhům a postřehům vracel. Kittchen totiž obývá svět nijak nádherný, v jeho podání ovšem není ani stopa po stížnostech, což ho činí mnohem zajímavějším. Pokud je třeba ve skladbě „Sobota“ nepopiratelný smutek, neznamená to, že by mezi vším tím žalem nezvládnul Kittchen vystopovat i úsměvy. Taky bych řekl, že jeho introvertnost je pouhou iluzí a namísto jelimana se postupem času vyloupne někdo s velmi jasně atrikulovaným pohledem na svět.
A propos, vinylová verze „Radia“ zní naprosto skvěle a vyvrací pochybovačné názory, že je tenhle formát vlastně zbytečný.

Vašek: Na ten pohled na svět jsem zvědavý, i na nezávislé scéně tu byli lidé, kteří začínali hodně autorsky, postupem času se začali vyjadřovat ke všemu a všem, až se jejich tvůrčí elán rozředil a téměř rozplynul. Určitě se těším na další album od Kittchena, navíc v kontextu nových písničkových desek třeba od Prodavače.

Jiří: Já doufám, že Kittchen bude i nadále schopným vypravěčem příběhů z katastrof – a to jak katastrof globálních, nezřídka jen naznačených, tak tragédií osobních, odehrávajících se v úzkém okruhu lidí či dokonce jen mezi dvěma osobami. Jak již bylo řečeno nahoře, umí to totiž bez katarzivní agrese, sebelítostné hořkosti či teatrálního kazatelství, což je nesmírně cenným talentem. V oboru písňového vyprávění není „Radio“ CD, ale spíš medaile.

autoři: Tomáš Bláha, Jiří Janík, Vašek Kokeš, Viktor Palák