Keftes Party Fest

Na koncert pěšky, z koncertu na kole
Nod Nod, Five Seconds to Leave, Depakine Chrono, Lyssa, Nikki Louder, Odeur de Violettes
29. září 2011
Brno, Boro

Keftes Party jsou pánové z Brna, kteří už mají něco za sebou, ale teď dali hlavy dohromady, vymysleli si jméno, udělali z víček PET lahví odznáčky a začali pořádat koncerty. A proč zůstávat u koncertů, když se dá udělat festival?

Původně jsem se na report z Keftes Party Festu vůbec nechystal, času málo, rumů na akci moc, ale jelikož jsem příjemnější koncert dlouho nezažil a navíc se k němu hlava chtě nechtě vrací, pár řádek přece jen následuje.

„Festival“ to byl jen v kontextu čtvrtečního termínu a počtu kapel, který byl vyšší než běžné tři, čtyři. Ovšem nálada k obligátní festivalovosti neměla daleko: dobrý výběr kapel a tudíž i uspokojení z toho, že hlavní důvod, proč jste tady, není nesmyslný. K tomu očekávatelné milé tváře, něco neplánovaných setkání a zpravodaj rádia Kambodža vyzbrojen dvěma rumy. A navíc – přesuny mezi barem a pódiem nezabraly tolik času jako na „festivalu“, jak si ho většinou představujeme.

K hudbě. Odeur de Violettes neboli slečna s hezkým hlasem a nablýskanou kytarou. V písních byly slyšet závany syrových emocí, jinak to byl spíše přezpívaný deníček a něco, čemu zatleskají spolužačky a maminka a nikoliv posluchač, který neví, co čeho jde. Z alba zní písně údajně mimořádněji, zde vyzněly tak ordinérně, jak jen to šlo. Pozvolný konec skladby ještě neznačí, že bude rezonovat.

„Lyssa má náboj a je na každém, zda ho od sebe nechá odrazit anebo mu dovolí proniknout do srdce.“

Depakine Chrono – „kytárka a bicíčka“, kdybychom použili jazyk podobných instrumentálních kutilů Synergy. Jejich koncerty prý sem tam (či spíše často) provází nějaký ten technický problém. Při jejich předskakování Health před pár týdny jsem si toho nevšimnul, v Boru to přehlédnout nešlo. Ale taky docílit přesného zvuku s kytarou, která hrozí vyzkratováním celé čtvrti, je úkol nemožný. Depakine Chrono zavání math rockem i punkem, kombinace nečekaná, ale kantáty pro tři napružené struny jsou mimořádně funkční. U jejich instrumentálních veletočů se dá slušně zapotit a ještě si všimnout, že jde o zajímavou muziku. „Sorry, víc nahlas to nejde“, usmíval se kytarista, když vytočil hlasitost na své bedně naplno. Zvuk byl tak akorát.

Lyssu jsem měl dlouho za jakési béčkové Gnu, podobné harmonie, basy a uštěpačně nejednoznačné texty. Omezen tímto předsudkem jsem je od někdejšího brněnského vystoupení s třípísmennými spřízněnci nijak nevyhledával a dobře mi tak. Paralely jsou jedna věc, schopnost nekončit u jejich odhalení druhá. Lyssa má náboj a je na každém, zda ho od sebe nechá odrazit anebo mu dovolí proniknout do srdce. Já tentokrát dovolil a jejich pomalá tempa a rychlé slogany zabraly.

Slovinci Nikki Louder předvedli něco, co na první poslech znělo jako vcelku tradiční špinavý post-hardcore, který však dokáží ohýbat nečekanými harmoniemi, pročež zanechávají dojem, že jsme slyšeli něco neobvyklého. To Five Seconds to Leave naopak více spoléhají na nálady a obrazotvornost. Razance zde není východiskem, jen z jejich snažení tak nějak sama vyplývá. Síla.

„Abyste pochopili – pánské přirození z titulku nakreslili Depakine Chrono na sedlo bicyklu, který se dražil.“

O Nod Nod jsem slyšel samé zlé věci – od znalce kvalitních rumů (tedy ne těch, které jsme pili v Boru), který, být recenzent, používá nejčastěji slovo „sranec“. Od Nod Nod jsem slyšel samé dobré věci. Zpěvačka Veronika poslouchá zprava, zleva, že zní jako Julie Christmas, ale může to brát s klidným srdcem jako lichotku. Styčné body jsou nepopiratelné, její osobitost také. Nod Nod zní nesmírně lehce (nejen třeba ve srovnání s propracovanou hudbou „Lívanců“, jejichž sestava je k vidění i v Nod Nod), přesto to, co dělají, nepostrádá hloubku i snadno detekovatelné emoce. Trochu post-metal, trochu Portishead (říkám, trochu!) a nádherné zakončení.

Keftes Fest byl tou akcí, na níž zapomenete na nutnost vstávat ráno do roboty a nedejbože tam ještě pracovat. Byl inspirací, jak udělat dobrý lineup, který tak nějak sám od sebe zajistí účast lidí, s nimiž je radost pobýt. A když se k tomu přidá dražba staré Esky, tedy prototypu Keftesbiku, nemůže akce zůstat v paměti jen coby „jakýsi fajn koncert, na kterém jsem byl v Boru“.

Když jsem se napůl pěšky, napůl na (půjčeném) kole vracel pln nadšení z prvního Keftes Party Festu, byl jsem přesvědčený, že dám do titulku článku „Editorka tohoto magazínu jezdí na čuráku Depakine Chrono“. Ráno se to už nejevilo jako tak dobrý nápad, zatímco nesmírně pozitivní dojmy z akce vydržely i po (několikerém) vystřízlivění. Abyste pochopili – pánské přirození z titulku nakreslili Depakine Chrono na sedlo bicyklu, který se dražil. A Sabina, která tento článek edituje, aniž by věděla, že se v něm o ní bude psát, na něm odjela domů. A bude jezdit dál. Na kole, na koncerty Keftes Party a vůbec.

fotografie: Keftes Party