Kdo má viset, toho nezastřelí

Osm hrozných (The Hateful Eight)
western | drama | thriller | komedie | mysteriózní
USA, 2015
182 minut
režie: Quentin Tarantino
hrají: Samuel L. Jackson, Kurt Russell, Jennifer Jason Leigh, Walton Goggins, Demian Bichir, Tim Roth, Michael Madsen, Bruce Dern a další
www.thehatefuleight.com

Už tím, jak polarizují dokonce i Tarantinovy fanoušky, se „Osm hrozných“ v rámci díla „toho magora z videopůjčovny“ zařadilo vedle (téměř) bezkrevné „Jackie Brownové“. Přesněji o koňskou délku před ni. Tam, kde se mimořádný snímek vyjímá nejlépe. Pocta sedmdesátkovým kriminálkám totiž přes svoji nespornou vyzrálost vedle „Osmi hrozných“ přeci jen působí trochu jako stylistické cvičení.

Trvalo čtvrt století, než se Tarantino při klanění brakovým žánrům dostal až ke spaghetti westernu. Nenapadá mě jiné vysvětlení, než že předtím musel jako filmař dospět. Jinak by asi těžko správně uchopil podstatu úsporného, propracovaného a na detailech (nejen obličejů) postaveného rukopisu Sergia Leoneho, který před padesáti lety laciné italské napodobeniny westernů s druhořadými americkými herci a španělským komparzem povýšil na umění a ve výsledku jimi žánr westernu redefinoval.

S přetvořením westernu na odpudivou, syrovou a brutální podívanou, tak jak to Leone udělal ve filmu „Pro hrst dolarů“, by si Tarantino jistě věděl rady už v době, kdy do kin vtrhli jeho „Gauneři“. Avšak to nejdůležitější, vyjadřovat poselství tak, aby bylo sotva zřetelné ve zvířeném prachu, respektive blizardu, se Tarantino naučil až po padesátce.

„Jsou-li ‚Nespoutaný Django‘ a ‚Osm hrozných‘ dvěma třetinami Tarantinovy dolarové trilogie, už teď se nemůžu dočkat posledního dílu.“

Stejně jako lze „Tenkrát na Západě“ číst jako alegorii soumraku Divokého Západu a „Hlavou dolů“ jako podobenství o ubodané revoluci, která nepřinese vykoupení, má také „Osm hrozných“ třetí plán, který se nevyjeví nikomu, kdo do biografu přišel a priori buď na mondénní jatka à la „Nespoutaný Django“ nebo „Gaunery“ přesazené o sto třicet let nazpět.

Nenechme se zmást banální zápletkou. Kočkomyší gambit, který za zimomřivých Morriconeho leitmotivů Tarantino na ploše archaického 70mm kinofilmu s diváky hraje, spolu se skutečnými pohnutkami osmi křiváků, uvězněných vánicí ve srubu kdesi ve Wyomingu, odkrývá také hloubku a dosah jejich amorálnosti.

Zároveň otevírá dodnes bolestivé mokvající rány, zašité horkou jehlou během kapitulace v Appomattoxu; jak nevykořenitelné násilí a rasismus prorůstající celou americkou kulturou a lži o boji za svobodu, tak krví setřené rozdíly mezi morálním vítězem Unií a poraženou otrokářskou Konfederací. Přičemž tři hodiny jsou skutečně nejmenší myslitelná plocha, na jaké bylo možné takový přesah ztvárnit.

„Osmi hroznými“ si zkrátka Tarantino pojistil místo vedle jiných mistrů pokleslých forem, jakými byli právě Leone nebo Sam Peckinpah. Skloubil totiž svůj nezaměnitelný rukopis s uměním točit promyšlené výpovědi v nejlepších tradicích Leoneho zenově čistého slohu. Jsou-li „Nespoutaný Django“ a „Osm hrozných“ dvěma třetinami Tarantinovy dolarové trilogie, už teď se nemůžu dočkat posledního dílu.