Karnivool + The.Switch

Progrese, která nebolí
18. června 2014
Praha, Palác Akropolis

Zkazky hovořící o Karnivool jako o „senzaci“ a „nástupcích Tool“ obsahují zrnka pravdy zrovna tak jako tuny imaginace. Nejenže tito Australané patří k uznávaným tělesům už téměř deset let, byť donedávna hlavně ve své domovině. Ani Tool bych se na místě Obscure raději moc neoháněl. I když obě kapely používají obdobné výrazivo, jejich trasy k osvícení vedou zcela opačnými směry.

Zatímco Tool posluchače provázejí klikatící se rozbahněnou horskou stezkou, sotva znatelnou pod klečemi pochybností a strádání, cestička Karnivool je rovná a pohodlná. Jestli je také ta jediná správná, si ale jistý nejsem. Přestože emocrossoveroví The.Switch vynaložili nemalé úsilí, aby mě přesvědčili o opaku.

Že na uskupení kolem Štěpána Šatopleta a Michala „Majkláče“ Nováka udělalo loňské vídeňské představení Karnivool velký dojem, a proto vůči nim cítí posvátnou bázeň, je vcelku pochopitelné. Přijde mi však servilní kvůli tomu rezignovat na prezentaci své vlastní kapely a nádavkem ji torpédovat v prostojích oslavnými ódami na hlavní hvězdu večera. Autoři výtečného „Svitu“ podle mě něco takového neměli zapotřebí. Tím spíš, že mistr zvuku je už tak nehumánně vysoko vytaženou basou srazil do čela tabulky krajského přeboru kapel.

„Zatímco Tool posluchače provázejí klikatící se rozbahněnou horskou stezkou, sotva znatelnou pod klečemi pochybností a strádání, cestička Karnivool je rovná a pohodlná.“

Ani všeobecné nadšení z bezprostředních Karnivool nesdílím zcela bez výhrad, ačkoliv jim objektivně vzato nelze nic vytknout. Půl druhé hodiny trvající progrockové představení uplynulo jako voda. Po upachtěnosti, lacinosti nebo rutinérství v něm nebylo ani památky. Přesto o něm po zkušenostech s Ibrahimem Maaloufem nebo Dr. Fleischmannem na rozdíl od Štěpána stěží mohu mluvit jako o zážitku na celý život.

Není to však na závadu. Už proto, že protinožcům šlo vždycky spíš o to obecenstvo bavit. Ne ho jako Tool audiovizuálním masakrem zkopat do kuličky a obrat o zbytek jeho pofidérních životních jistot. Podle toho by také měli být lidé kolem zpěváka Iana Kennyho posuzování. To, že dělají jen show, ještě neznamená, že ji nezvládají s vervou a obdivuhodnou lehkostí.