Karel Vošta – Three Dots…

Tři tečky na začátku sólové tvorby
2011
vlastní náklad
37:10 (9 skladeb)
melancholický art rock
www.bandzone.cz/karelvosta

Pražský multiinstrumentalista, ale zejména kytarista Karel Vošta se stal poměrně výrazným objevem české hudební scény posledních měsíců. Člen skupin Hell Paso a The Squirm po dvou letech skládání vydal své první sólové album, s jehož materiálem sice nekoncertuje, ale rozhodně jím umí zaujmout.

Talentovaný muzikant se zkušenostmi s akustickou, rockovou, elektronickou i scénickou hudbou, zplodil pozoruhodnou nahrávku, která naprosto zřetelně potvrzuje výrazný žánrový rozptyl. Přestože v jeho tvorbě lze vycítit odér Michala Pavlíčka a nezapře ani svého učitele Stanislava Jelínka, bez problémů obstojí také jako poměrně svébytný autor a hráč.

Toto snažení podporuje i několik málo spoluhráčů a také vokalistů, kteří různým způsobem obohatili některé skladby. Jenže texty nejsou otištěny a v podstatě převažuje pocit, že o ně zase až tolik nejde. Zde se vše točí především kolem hudby, konkrétně autorovy kytary. Ten se však nepouští do žádných přehnaných virtuózních exhibic a spíše slouží celku. Jeho naprosto vyzrálému projevu sluší rockovější, psychedeličtější, akustičtější a někdy také elektronicky dobarvené kompozice, jejichž nejvýraznějším společným rysem se jeví podmanivě melancholická atmosféra.

„‚Bubble Blue‘ svou vzletnou zasněností i vokálním projevem připomíná slavnou skladbu ‚Košilela‘ od Stromboli.“

Poměrně pestrý materiál ale umožňuje pohlédnout také do specifických zákoutí či nabídnout vskutku silné hudební motivy. Tak třeba titulní „Three Dots…“ je kytarovými sóly šperkovanou rockovou písní, zatímco rozmáchlejší „Bubble Blue“ svou vzletnou zasněností i vokálním projevem připomíná slavnou skladbu „Košilela“ od Stromboli. Možný vrchol kolekce představuje vynikající „Bulls Really Love Red“, kde ústřední akusticko-hardrockový motiv zní natolik jedinečně, že se neodbytným způsobem zadírá do mysli. Naopak „The Boy Who Looked Like Me“ zdobí příjemná klávesová melodie. Minimálně kvůli těmto momentům stojí album za posluchačovu pozornost.

Ačkoliv se výjimečně najdou také některé méně výrazné pasáže a nahrávce by zřejmě prospělo i větší producentské zázemí, prokázaný hráčský a skladatelský talent je tolik jednoznačný, že svého nositele už nyní vrhá do veskrze příznivého a sympatického světla.