Kanye West – Yeezus

Ježíš chodí mezi námi a jmenuje se West
2013
Def Jam Recordings
40:01 (10 skladeb)
experimentální hip hop
www.kanyewest.com

Kanye West vydal své šesté album, jednu z vůbec nejočekávanějších desek tohoto roku, která navíc plní hudební média již od minulého podzimu. V předcházející kampani potvrdil svůj smysl pro detail, megalomanii a invenci na poli mainstreamové hudby a kultury. Je „Yeezus“ opravdu tak boží, jak o něm Kanye tvrdí?

Kanye West je pro mě v prvé řadě autor, který dokázal hip hop podat i publiku dříve tomuto žánru imunnímu. Především díky propracovaným citacím „vyšší“ kultury, zařazením smyčcových orchestrací a umem prodat svou hudbu jako jedinečný tvůrčí počin exkluzivního brandu. A právě slovo brand jej v začátcích kariéry odlišilo od tagů jiných autorů.

Abych to upřesnil, tagem chápu žánrovou signaturu autora, která je však čitelná z velké části jen dovnitř subkultury (paralela ke graffiti). Zatímco brand rovná se značka, přičemž značka je daleko komplexnější než tag: neobsahuje jen signaturu, navíc tvoří obraz hodnot, postojů, postupů a samozřejmě nepřehlédnutelného (v hudbě nepřeslechnutelného) „vizuálu“. Takto komplexní pojetí kariéry a vlastního jména podle mě zpřístupnilo Westovi takové publikum, o jakém se málokterému hiphopovému autorovi byť jen zdálo.

„Kanye West na albu ‚Yeezus‘ odhodil touhu být nejprodávanější.“

V úvodu zmíněná kampaň probíhala globálně. Ve vybraných městech se rozzářila série videomappingů a projekcí ve veřejném prostoru. Jako kampaň na propagaci hudby velmi neotřelý nápad využívající aktuálního trendu vizuálního umění, který je však už natolik populární, aby měl reálný dopad a zároveň nebyl dostatečně okoukaný mimo umělecké kruhy. A tento přístup praktikuje Kanye West i ve své hudbě - nejen na aktuálním albu „Yeezus“, ale i na těch předchozích. Velmi patrný je tento princip na singlech, kdy „Niggas in Paris“ z předchozí veleúspěšné spolupráce s Jayem-Z lehce nadhazuje téma a styl novinky, zároveň však v modelu z roku 2011.

Tím nechci říct, že by byl „Yeezus“ podobný právě třeba „Watch the Throne“ či předchozí sólové desce „My Beautiful Dark Twisted Fantasy“, protože prostě není. Jen má společný rukopis, strukturu, brand, ale po formální stránce je radikálně odlišný. Kanye West na albu „Yeezus“ odhodil touhu být nejprodávanější a zaměřil se výhradně na zvukovou stránku - o čemž svědčí i komentář vysvětlující obal alba, a totiž, že žádný není, protože jde jen o hudbu. A na poměry mainstreamu značně nekonvenční hudbu.

Již úvodní „On Sight“ ukazuje jasnou orientaci na současnou elektronickou a klubovou scénu. Minimalistický beat, intelektuální sample pokřivený tak, že jestli ho poznáte, můžete si připadat jako znalec. A právě u tracku „On Sight“, kde Kanye využil velmi výrazné prvky glitche, si nemohu pomoci, ale stále v onom až do totálního zhroucení „vyzesilovaném“ beatu slyším Byetone. Což není rozhodně na škodu, protože potenciál glitche je veliký a způsob, kterým s ním pracuje Kanye West (ve spolupráci s Daft Punk, kteří track produkovali), není okoukaný ani v subkulturních vodách.

Velmi markantní inspirace klubovou scénou je ve skladbě „Blood on the Leaves“, kde znatelně zaznívá motiv skladby „Thunder Bay“ od Hudsona Mohawka, byť nejde o sample, ale rafinovanou producentskou hru (producenty skladby jsou TNGHT). Dalším, dnes snad nepostradatelným vlivem je dubstep, se kterým však Kanye nepracuje podobně jako dnes populární Skrillex (který se na desce také podílel) či Knife Party, ale po starém, jako to dělal například Zomby na svém geniálním „Where Were You in ’92?“.

„Nejsou to zkrátka motivy, které byste si mohli zpívat ve sprše, stejně však mají ohromnou vnitřní sílu.“

Maximálně zesílené beaty a minimalismus jsou ostatně poznávací značkou „Yeezuse“, stejně jako primitivní syntezátory s nízkým rozlišením, které dokáží udělat zvuk správně kostičkovaným a přiblížit ho tak kouzlu lo-fi elektroniky. Celý tento miniaturní nástrojový rejstřík je pak věšen na struktury, které poměrně dobře známe z předchozích nahrávek, zde však lehce chybí popová přímočarost a zapamatovatelnost, struktury jsou stále relativně jednoduché, avšak do sebe zahleděné, a posluchači nic nedarující. Často tak ve skladbě nastane moment, kdy se dobře známý narativ popové skladby zlomí, naruší, a je nahrazen zcela novou strukturou, která je naroubována často tak drze a okatě, až působí jako výsměch zažitým standardům.

I na téhle desce dostává volný průchod inspirace mimo hip hop, především z rockových vod. Tentokrát však nenajdeme prvky pompézního rocku, ale přístupy „postžánrů“, ze kterých si bere inspiraci především ve struktuře skladeb, využití jakéhokoliv nástroje či věci k dronu, ale také ve vokálních výrazových prostředcích.

A právě ve vokálech došlo snad k nejrazantnější proměně. Stále je tu starý dobrý auto tune podporující brand KW, stále tu je tagování v textech („I need you right now!“) a potřebné propriety propojující předchozí tvorbu s novinkou. Změna však nastala v dikci, kadenci a poloze hlasu. Základní polohou se stal minimalistický rým přesně v intencích instrumentace, ze kterého však Kanye podniká výpady mimo rytmus, v extrémních (a podle mě nejzajímavějších momentech) od štěkání, přes řev až po s hudbou zcela nesouvisející vokální linku žijící si ve svém světě. Zde je patrný vliv nové psychedelické vlny mající svůj počátek právě ve zmíněných „postžánrech“ či freak folku.

Textově i rytmicky je na albu mnoho jednoduše zapamatovatelných motivů, se kterými Kanye nakládá tak, že nevyzní nijak popově jako v jeho dřívější tvorbě, ale pracují v rámci struktury skladeb. Nejsou to zkrátka motivy, které byste si mohli zpívat ve sprše, stejně však mají ohromnou vnitřní sílu. Po textové stránce je však „Yeezus“ starý dobrý Kanye West.

„Kanye je umělec, který se nemusí nikomu zodpovídat a stačí, aby geniálně tvořil.“

Na jedné straně sexismus, egomaniakální výlevy a obsahově povrchní hra se slovy, na straně druhé solidní komentátor společenských trendů a nálad. Obě tyto složky jsou na albu obsaženy rovným dílem, což je na škodu, protože zvláště „New Slaves“ má v textové rovině rozhodně co říci a ukazuje Kanyeho ve velmi dobrém textařském světle a je škoda promarněné plochy i jiných skladeb věnovaných sobě samému či bitches. Byť žánr a brand si to žádá. Takto jsou texty nejslabší stránkou alba.

„Yeezus“ je zkrátka vynikající deska, která bude jistě korunována řadou ocenění a velmi pravděpodobně se stane žánrovým albem roku (pokud tedy Jay-Z nepřijde s nečekanou peckou). A tento fakt je velmi zajímavou a názornou elipsou. Kanye West natočil album takové, jaké chtěl, velmi nezávislé a autorské, okatě popírající principy mainstreamové kultury, útočící na ni a zesměšňující ji. Ponižující ji do druhé ligy, protože Kanye je bůh.

Kanye je umělec, který se nemusí nikomu zodpovídat a stačí, aby geniálně tvořil. A právě za toto až teatrální urvání se ze řetězů, o kterém mluví v úvodní „On Sights“, je mainstremem tolik ceněno. Zároveň je však samo mainsteamem. Vždyť není snad většího kýče, než se vůči kýči vymezovat?