Julia Holter

Při vší úctě k tomu městu, jsem jej měl vždy spojené s regionální kulturou. Samozřejmě, že chyba byla na mém přijímači. Nachází se tam totiž geniální kulturní prostor, který sídlí v budově staré (ale stále funkční) železniční stanice. Prostor, který vůbec nepůsobí jako nucené fuckoff mainstreamové kultuře, ale skutečně jako místo, kde na neoznačené mapě současnosti provozovatelé chtějí být přestupním uzlem, v němž se kriticky uvažuje, tvoří a vzdělává. Sympatické je, že Stanica Žilina-Zárečie coby kulturní spolek vznikl na bázi občanské iniciativy mladých lidí, kteří revitalizují prázdné industriální budovy pro současné umění či kulturně-sociální aktivity. Workshopy, koncerty, výstavy, projekce, semináře…. Zkrátka jděte tam a Žilina vám bude sympatická, aniž byste museli vidět místa z průvodců.

V kontextu tohoto všeho mě pak už ani nepřekvapilo, že Julia Holter vystupuje právě tam. A dopředu říkám, že s Laurel Halo a Jenny Hval patří moje tři nejoblíbenější hudebnice vůbec. Vydala dvě famózní studiová alba u RVNG Intl., a nyní, když přešla pod větší Domino, chystá desku třetí, která, jak se dle ukázek zdá, na jedinečnost její diskografie plynule naváže. Před koncertem tedy otázka nezněla, zda se mi to líbit bude nebo nebude, ale jak moc. Nebudu dělat drama tam, kde to není třeba, a rovnou řeknu, ten koncert byl naprosto skvělý, bez výjimky. Julia Holter by svým talentem zabila, kdyby chtěla. Její prolínání mezi avantgardními kompozicemi a popovým odérem naživo funguje plynuleji než na desce. Respektive ty rozdíly nejsou tak velké. Možná je to tím, že nejavantgardnější z poloh byly v živé verzi lehounce zploštěny, což ovšem nepovažuju za problém. Odkaz těch hloubkových, ponurých sond zachován byl. Ony vlastně i světlejší momenty působily poněkud rozostřeně, ale stále se pohybovaly v intencích toho fascinujícího. Když sledujete kapelu, jak ty bujaré kompozice tlumočí pro pódiovou verzi, vidíte proces, tu organičnost celé produkce, která se i v těch nejvypjatějších momentech nehádá, spíš jen divočeji koexistuje.

„Julia ukázala sílu a promyšlenost svých starších skladeb, i potenciál písní nových.“

Obecenstvo, které bezpečně naplnilo prostor o něco menší strahovské Sedmičky, působilo uhranutě, oddaně a v projevech radosti i nespoutaně. V jeho složení samozřejmě nechyběli obligátní hipsteři, koneckonců Julia Holter si jako miláček hipster stroje Pitchforku o jejich přítomnost přímo říká. Mezi publikem ovšem byly generace různé, až by mě ani nenapadlo, že by se mohli pod jednou střechou potkat. Myslím, že byl skvělý nápad u tohoto koncertu sedět, každý ve svém vlastním, nerušeném prostoru, díky čemuž člověk jako kdyby mohl naplno čerpat karmu, která z pódia šla. Například přítelkyně Julii Holter v albové podobě skousnout moc nemůže, z koncertu odcházela jako oddaná fanynka.

Když se na vás z pódia hrnou slova o tom, jak báječný publikum před nimi je, vždycky to zavání kalkulem. Jsou ale kapely, kterým to tak nějak věříte automaticky. Julia ukázala sílu a promyšlenost svých starších skladeb, i potenciál písní nových. Respektive u nových skladeb bylo cítit, že se částečně zbavila kompoziční mnohovrstevnatosti a trochu tvorbu přitlačila k zemi. Méně vertikál, více horizontál. Za pár dní uvidíme, jak to vyšlo.

Až Julia Holter bude někde poblíž, opět nebudu váhat ani půl minuty. Do té doby je dobré vědět, že vzpomínky na tento koncert budou živější než poznámky v památníčku.