John Grant - Pale Green Ghosts

Překvapivě aktuální retro ve svetru a flanelce
2013
Bella Union
60:39 (11 skladeb)
acoustic / synthpop
http://johngrantmusic.com

Netušený rozměr, to je v hudbě něco, co je obtížné ukočírovat a ještě obtížnější zhodnotit. „Bledí zelení duchové“ jsou příběhem Američana ve středních letech, kdysi závislého na návykových látkách, který zakotví na severu Evropy a ve dvou naprosto odlišných žánrech najde optimální střed, potažmo sám sebe. Na prožitek přece kompas nepotřebujete.

Hej Johne, tentokrát to nebude žádný yippie-kai-yay, tady jsme na půl cesty k Reykjavíku. Schválně, zkuste si to představit - je vám třiačtyřicet, máte za sebou slušné muzikantské renomé jako frontman alternativní kapely The Czars a první sólovku, která důkladně vymetla softové retro sedmdesátých let. K tomu slušné ohlasy od kritiky a co víc, od samotných hudebních fanoušků. A najednou prostě z nitra cítíte, že to chce nějakou zásadní životní změnu, která se v důsledku podepíše i na tom, co a jak děláte. John Grant se změnil, přesto nebudu přehánět, když řeknu, že jeho nový směr klame tělem a nic není takové, jaké se na první pohled/poslech zdá.

„Grant je v obou těchhle polohách vkusný, takřka komorní a mně tak postupem času definitivně docházelo, že jedním z hlavních kouzel celého alba je jeho nepředvídatelnost.“

Pár šluků čerstvého islandského vzduchu, to nemůže nikdy škodit, ale upřímně, když se mi Grantova novinka dostala prvně do ruky, podle přebalu bych možná čekal alternativní country nebo něco ze soudobého folku. Jenže ono ouha, už úvodní singlovka „Pale Green Ghosts“ zní jako osmdesátkové syntezátory v moderním hávu a po dalších vteřinách je nad slunce jasné, co vnesla do Johnovy tvorby spolupráce s Birgirem Þórarinssonem, toho času stále členem islandské elektronické legendy GusGus.

Ono to totiž trochu zní jako GusGus na poslední řadovce „Arabian Horse“. Ale v pohodě, pouštíte si do hlavy distingovaný, lehce potemnělý synthpop a najednou, jako když někdo přehodí výhybku, hraje akustická „GMF“, mozek přepne do módu „Sakra, to se probrali Eagles ze zimního spánku i s tím svým country popem?!“ a co chvíli snad začne znít ten nesmrtelnej „Hotel California“. Že už je to trochu schíza? Vůbec ne! Celá deska „Pale Green Ghosts“ má skutečně dvě zásadně odlišné hudební polohy, které však vzájemně nevytvářejí fúzí jakéhosi elektro folku, ale naopak staví elektroniku s písničkářskou akustikou proti sobě. Žánrově rozpolcené, přesto však semknuté do kompaktního celku.

Grant je v obou těchhle polohách vkusný, takřka komorní a mně tak postupem času definitivně docházelo, že jedním z hlavních kouzel celého alba je jeho nepředvídatelnost - po pár skladbách skutečně nevíte, co a v jakém žánru bude následovat. Další jednoznačnou devizou je čistota - ať už vizuální, v případě senzačních propagačních fotek, tak v hudebním projevu, kde prakticky nenajdete nic navíc a většina písní má tak maximálně dvě zásadní výrazové složky.

Sem tam dodává lehká symfonika takový ten filmový ráz, pak zas jeden úvod, co bez větší nadsázky připomíná „Radio Ga Ga“ od Queenů a hned nato atmosférický saxofon, který to pošle někam směrem k jazzu. Samostatnou kapitolou jsou pak doprovodné vokály, nazpívané výhradně od té Sinéad O’Connor, co na své poslední řadovce použila cover Johnovy skladby „Queen of Denmark“. A nechci slyšet žádný blbý fórky o tom, že už Sinéad stejně na víc nemá, protože duet v baladě „It Doesn't Matter to Him“ má prostě svoji autenticitu, svoji sílu.

Já na závěr nemůžu říct nic jiného, než že se John doopravdy našel, i když sám ve své biografii tvrdí, že měl z téhle změny velký strach, zariskovat s novým začátkem a vypravit se na Island, prakticky do neznáma. Ovšem život právě v neznámu přináší poznání, především sebe sama a „Pale Green Ghosts“ je na poslech příjemnou, na dojem však celkem hlubokou nahrávkou. Hudba, které klidně můžete říkat dospělá, protože je v ní kus života, odhodlání a právě sebepoznání.