Jesu – Every Day I Get Closer to the Light from Which I Came

Jistá chůze po tenkém ledě
2013
Avalanche Inc.
42:39 (5 skladeb)
shoegaze/postrock/drone metal
http://justinkbroadrick.blogspot.com

Tak charakteristický tvůrčí rukopis, jako má Justin K. Broadrick, je v hudbě stejnou měrou obrovskou předností jako nápadně uchvacující zhoubou. Z Jesu se totiž postupem let stal kolovrátek svrchovaně individuální melancholie, u kterého jsem s každou novou deskou čekal, kdy už začne spřádat odvážnější příze. Stalo se, i když né tak směle a jednoznačně, přesto autenticky.

Stojíte uprostřed řeky, na ledě tenkém jako karton, v bedra opřená těžká ranní mlha. Chlad a vlhkost v poměru jedna ku jedné. Stačí jen nepatrný pohyb a slyšíte, jak vám zem pod nohama praská. Měli byste větší strach udělat první krok anebo se víc báli toho, co se stane, když ho neuděláte? Krása i děs volby nespočívá v odhodlání, ale v jejím naplnění.

„Everyday I Get Closer..“ je aktuálně pro Broadricka nesmělým světlem v mlze, světlem, ze kterého vychází a do kterého se vrací. I když jak se to vezme. Pokud samotný počátek Jesu nacházíte v poslední řadové desce Godflesh (právě závěrečná skladba z ní nesla ustavující hudební poselství i název Jesu), tedy charakteristicky podladěné kytarové riffy, melancholický postmetal, budete se s novinkou ztotožňovat déle, než byste možná čekali. Troufám si tvrdit, že už předešlé album „Ascension“ bylo letmým náznakem formální proměny a skrze jakousi pseudoakustiku nabídlo překvapivě syrový, nevyumělkovaný zvuk.

„Bezbřehá a bezprecedentní zatuchlost však není křížem, ale předností.“

V téhle nevlídné odtažitosti právě „Everyday I Get Closer..“ směle pokračuje a při rozsahu pěti skladeb zní, jako by to snad byla nějakým pracovním homemade demem, místy hodně lo-fi. Ještě tak úvodní dílek „Homesick“ působí jako typická „broadrickovka“ a až na ten okatě tupý bicí automat nepřináší nic zásadního. K proměně ovšem dochází hned vzápětí, kdy se nezaměnitelný, downtempo drone metal začníná prolínat s experimentální, chvílemi surově zkreslenou psychedelií. Snově ambientní i nepříjemně uhrančivé. Teprve až prostřednictvím závěrečné instrumentálky „Grey Is the Colour“ nacházím i pojítko na zmíněnou „Ascension“ a stále víc si uvědomuji, že se Justin tentokrát sice skutečně vymanil z vlastní klasiky, ale možná zas poněkud vzdálil svým zmlsaným posluchačům.

Nebudu lhát ani předstírat, že tahle novinka (za)znamená nějaký milník, zlom v celé diskografii Jesu. Neznamená. Bezbřehá a bezprecedentní zatuchlost však není jejím křížem, ale předností. Těžko uchopitelnou, nevděčnou, opravdovou. Jedním dechem stvrzuje, že ona zdánlivá melancholie není prvním ani posledním krokem hudebního kýče, pokud ji dokážete znovu a znovu upřímně prožít. Navíc, má-li tahle melancholie druhý břeh v podobě euforie, v podání Justina K. Broadricka se i tenký led mezi nimi stává pevným mostem. Netroufám si předjímat, jak daleko se s tímhle vším dá ještě dojít, než se led prolomí pod nohama, přesto tenhle krok považuji za vcelku jistý a odvážný.

AARDVARK PODCAST – Jirka Jakoubě
Formát moderované audiorecenze, tedy jakési stručné glosy, by měl být mou pravidelnou alternativou k psanému textu. Obě složky se mohou vzájemně doplňovat a zároveň fungovat samostatně. Je jen na vás, jestli dáte přednost psanému nebo mluvenému slovu.