Jenny Hval - Innocence Is Kinky
Jenny Hval vydává svou druhou desku u norského Rune Grammofonu, tentokrát ve spolupráci s Johnem Parishem. Ptáte-li se na výsledek – pro mě jedno z nejlepších alb, které jsem letos slyšel a že už těch dobrých pár vyšlo.
Severská produkce vždycky uměla zajímavým způsobem zohýbat prvky tradičních žánrů do nezvyklých podob, které na jednu stranu zněly jako z jiné planety, ale zároveň v posluchači probouzely touhu, zvědavost a mnohdy jejich čtení vlastně nebylo vůbec složité.
Norský label Rune Grammofon zastřešuje umělce, kteří pojem alternativa ještě prohlubují a jejich odrůdy jazzu, experimentální elektroniky nebo kolority improvizované hudby jsou fascinující. Je to vlastně forma zážitkové agentury, u níž máte jistotu, že vám připraví něco neobvykle dobrodružného. Ne vždy jsou ale jejich nahrávky určeny pouze pro hledače zvukových anomálií.
„‚Innocence Is Kinky‘ je silně autorským pozdravem, ve kterém nezapomíná připomínat svůj písničkářský talent.“
Norská spisovatelka, žurnalistka, tvůrkyně scénické hudby a v neposlední řadě také písničkářka Jenny Hval patří do té přístupnější části Rune Grammofon, což ovšem neznamená, že by její zvuková či myšlenková paleta vykazovala prvky ordinérnosti. Její nové album „Innocence Is Kinky“ je silně autorským pozdravem, ve kterém nezapomíná připomínat svůj písničkářský talent obalený scénickými prvky či fragmenty noisu a rockových experimentů.
Jako producenta si pro svojí poslední desku vybrala Johna Parishe, který je asi nejvíce známý ze spoluprací s velkou PJ Harvey. A možná to je on, kdo dal jejím mnohotvarům nějaký řád, protože když jsem si chtěl slyšené surrealistické koláže někam zařadit, ve výsledné rovnici vznikly mantinely od odvážnější PJ Harvey po podoby Julie Holter. Někdy po ty popovější, jindy po ty experimentálnější.
„Innocence Is Kinky“ jako kdyby bylo kulisou teatrálního divnosvěta, jehož struktury jsou podivně zakroucené i nezvykle postavené, ale ve výsledku vždy komponované tak, aby na sebe nestrhávaly větší pozornost než výpověď. Jenny Hval na albu občas vystupuje pouze coby básnický recitát, což prvky teatrálně komponovaného večera ještě umocňuje.
„Všechno do sebe zapadá, všechno funguje.“
Album „Innocence Is Kinky“ vychází ze stejnojmenných galerijních instalací, které vznikly zhruba rok před touto deskou. Jenny Hval je další z žen, které umí skvěle pracovat jednak s vlastním vokálem a jednak s mnoha zvukovými odkazy, které v konečné podobě neevokují hlukový bordel, ale krásnou scénickou báseň. A to jak s prvky rocku, noisu či ambientu. Všechno do sebe zapadá, všechno funguje.
Album je tak akorát dlouhé, naprosto vyvážené, zvukově barevné a kompozičně nápadité. Když ale jeho autorku srovnám třeba již se zmíněnými PJ Harvey (na posledním albu „Let England Shake“) nebo Julii Holter, u poslechu jejich desek jsem si vždycky říkal, že „wow“, ale v některých pasážích „Innocence Is Kinky“ si říkám „wow, to zní jako Julie Holter (nebo PJ Harvey)“. Rozumíte?
Ale neviděl bych to jako chybu, protože to jsou jen ty krátké chvíle, kdy máte pocit, že víte, kam Jenny Hval zařadit. I když je fakt, že s tím hlavním zařazením mám jasno už asi od druhého poslechu – mezi moje nejoblíbenější „písničkářky“. A Rune Grammofon má další bod a vy další důvod, proč se mu věnovat více.
