Jedna pro dva: Wardruna - Runaljod Yggdrasil

Na podzim 2010 vymyslel Tomáš Kouřil rubriku, v níž by se na jedno a totéž album dívali dva redaktoři. Jeden fanoušek či znalec žánru a druhý neposkvrněný, konfrontovaný s daným interpretem poprvé. Jeden, který ví, do čeho jde. Druhý, který se v daných vodách koupe poprvé a neví, co ho čeká. Jedna deska pro dva redaktory. Jedna pro dva.

Martin Bartoš holduje folku o něco málo více než Tomáš Kouřil, oba jej však dovedou ocenit. Což se stalo i u druhého alba Wardruny, v obou případech ale ne bezvýhradně. Další díl rubriky Jedna pro dva.

Pohanských a/nebo folkových kapel je jak hub po dešti. U Wardruny však původní skepsi Martin Bartoš překonal a jejich druhou desku ocenil 7/10.
Druhý díl futharkové trilogie s názvem „Yggdrasil“ lze obdobně jako debut „Gap Var Ginnunga“ hledat v regálu pod označením „Esoterická či meditační hudba“. Jako žánrové příbuzné lze zmínit například Žiarislava či Troka, zejména v jejich rané tvorbě. Na rozdíl od dalších podobných kousků však tahle kapela neuráží svou naivitou.
Wardruna vztah k žití ztvárňuje tradičními nástroji a, jak je Norům vlastní, nelze opomenout ani specifický odkaz k jejich domovině. Není žádným tajemstvím, že starý futhark tvoří tři rodiny run (aetů) zasvěcených Freyovi a Freye, Heimdallovi a Tyrovi. Specifický výběr run, jak jsou na desce uspořádány, však jednotlivým aetům neodpovídá. Ryzí autorský vztah k pojímaným jsoucnům, která jsou některými spirituálními kruhy v runách spatřována, je tak nutné hledat ve spleti tajemství.
Runový spletenec na přebalu desky ilustruje, že oddání se konkrétnímu božstvu není tím nejpodstatnějším. Obdobně lze hledět i na skupinu živých nástrojů, jejichž čisté znění lze po zvukové stránce chválit, ale mnohem důležitěji se jeví prolínání jejich barev s rytmem a v tóninách. Wardruna se specifickým vztahem rytmu a barvy nástrojů snaží stimulovat posluchače, zvábit jej, nastražit osidla tak, aby s runami splynul v harmonii a tím jim porozuměl. Pro ilustraci lze zmínit příklad oslavy volnosti, jak se nese vzduchem („Naudir“), k čemuž určuje tempo ženská přirozená nespoutanost a divokost („Fehu“, „Ingwar“).
Tvář „Yggdrasil“ zdobí odvážnější práce s mužským i ženským vokálem, i proto je podstatně živější než v případě desky „Gap Var Ginnunga“. Větší část pochopitelně patří nástrojům. Ta však žádné neobvyklé kousky nenabízí, ocenit lze spíše vkusné vpletení zvuků přírody: čerstvý vítr, šum lesa či hřmění se smyčci a teskným hlasem znějí upřímně a svěže. Vzrůstající tendence myšlenky „Runaljod“ tak dává očekávání finální třetí desky optimistický náboj.

WARDRUNA
Hlavní personou kapely, stylově popsatelné jako folk s vlivy ambientu, je Einar Selvik alias Kvitrafn, někdejší bubeník Gorgoroth, kde se potkal s Gaahlem, starajícím se zde vedle Kvitrafna a Lindy Fay o zpěv. Kapela hraje na původní norské nástroje bohatě doplněné přírodními zvuky a píše texty ve staré norštině, jakož i v jejím předchůdci, proto-norštině. „Yggdrasil“ je druhým dílem trilogie zhudebňující čtyřiadvacet run z takzvaného Futharku, nejstarší runové abecedy.

Tomáš Kouřil se folku nebrání, jen si z něj pečlivě vybírá. Wardruna jej zaujala, ruku do ohně za ni ale nedává. Zato 7/10 s klidem ano.
Wardruna není boční „chill-out“ projekt zamračených blackerů chtivých relaxace v autě při cestě směr fjord, ale kapela hodná pozornosti už pro zástup, jaký oslovuje. Má ostatně hodně sestřiček, sestřenic, bratříčků a bratranců ve více nebo méně hodnotných odnožích folkové a spirituální hudby, kde na jednom konci stojí zapálení obdivovatelé pohanství, respektive rozličných forem spirituality, a na druhém nestojí, ale leží Vikingové, jejichž bodrost je nepřibližuje přírodě, ale cirhóze, a taky lidé s korálky a batikou dojatí mateřídouškami.
Těžko pak říci, koho všeho z této škály Wardruna oslovuje, ale zdaleka to nebudou jen „folkaři“ schopni vidět objekt svého zájmu i kritickýma očima. Album „Yggdrasil“ je totiž především snadné. Až potom je plné muzikantského umu tvořícího téměř z každé skladby žánrový „hit“ podle všeho podněcující onu spiritualitu (pod níž si každý může představit cokoli). Mně osobně v tom brání příliš velká bezprostřednost, s jakou Wardruna pracuje. I přes očividné množství vydařených melodií není „Yggdrasil“ v jádru ničím víc než k absolutnu dotaženým halekáním kolem ohně. Nic ve zlém, naopak, ale všechno, co chtějí norští bardové probouzet, nefunguje natolik, jak by chtěli, protože jsou zcela doslovní a okatí. Minulá deska fungovala díky svému minimalismu lépe, pracovala totiž s náznaky a nechávala posluchači prostor. Naproti tomu „Yggdrasil“ vám s nadsázkou rve přírodní duchovno do krku.
Ano, líbí se mi a hodnotím jej podle toho, třeba „Solringen“ je vyloženě nádherná věc, jen jsem daleko k opravdu upřímnému zbožňování.